Siesta s ďáblem

Znáte to. Těšíte se na dovolenou i přesto, že vám ji nikdo upřímně nepřeje, odborníci na přírodní jevy neslibují žádnou hitparádu a nejbližší přátelé přirovnali stejnou destinaci k peklu. Stejně se těšíte.

Vy si to totiž uděláte jiný. Hezký. Stejně jako já.

Rozhodující je příprava. Poshánět mapy, pročíst průvodce, informovat se o možných rizicích a všechno si naplánovat. Já si to nalajnovala stejně precizně jako všechny svoje cesty, tak proč tentokrát řeším jeden výbuch za druhým? Možná proto, že jsem si odmítla připustit, že mateřská je tak trochu jiná dovolená.

Zevrubný scénář svého mateřství jsem sepsala dávno před tím, než mi pozitivní test vyrazil dech. Bodově vypadal asi takhle: Těhotenství mi nebude překážet a bude mi to slušet. Nerozkydnu se jako maminčina sváteční vánočka, budu totiž makat. Z tréninkového plánu jsem nakonec splnila akorát opakované zavazování tkaniček na běžeckých botách. Největší výkon jsme společně podaly, když jsem seděla zhroucená na rušném chodníku a vysvětlovala znechuceným kolemjdoucím, že nejsem ani opilá, ani zfetovaná. I tak byl první bod splněn. Ale za to, že jsem po celou dobu očekávání udržela ručičku váhy pod šedesátkou, nemůže ani scénář, ani moje mamutí vůle, nýbrž geny a fakt, že jsem čekala kluka. Co máme v notičkách dál? Takže: Coby novopečená maminka zůstanu úplně v pohodě, protože zkrotit něco, co se mi vešlo do břicha, nemůže být tak těžký. Nepřestanu o sebe dbát. Nestanu se tou umaštěnou, chlupatou cuchtou s poblitým trikem, stařeckým drdolem a hroší pletí. I nadále budu hýčkat muže svého života, vařit mu večeře, dráždit jeho žaludek experimenty se zdravými moučníky a pak se mu vášnivě omlouvat. V jeho očích zůstanu tou stejnou šťabajznou, jakou kdysi potkal, s vypracovanými lýtky a souměrným mozkem, vždycky dobře naladěnou a hrdě reprezentující menšinovou velikost XS. Co se týče výchovy prvorozeného potomka, kráčela v čele mých velkohubých plánů předsevzetí jako: Jíst kvůli kojení vyváženě a pestře. Nenechat své dítko čumět na bednu. Uspávat už od útlého věku intelektuální četbou, popřípadě hudbou. Ekomyšlenka na moderní, látkové pleny byla vůbec nejsilnější.

Po třech měsících praxe musím neskromně prohlásit, že si vedu skvěle. A až se seznámíte s naším průměrným dnem, jistě mi dáte za pravdu.

Ráno se dítě proloupne a je potřeba mu dát prostor pro seberealizaci. S polštářem na hlavě zkušeně ignoruju úpěnlivý pláč, čímž získám pět klidných minut pro ranní meditaci. Pak vyndám z postýlky běsnící, rudé a vzpouzející se cosi, co vzdáleně připomíná mého milovaného kojence a dám mu láskyplnou pusu na čelíčko. Miláček sebou vzteky mrskne a napere to svou kulatou hlavičkou do mé překvapením otevřené pusy. Pokousané čelíčko léčíme usmiřovacím kojením. Pak se svršky vytaženými k bradě a škytající ratolestí na rameni rázuju po bytě. Napjatě čekáme na to, čemu se poeticky říká odříhnutí. Malej si krkne jak napitej dlaždič a hodí na mě šavli. Během překotné likvidace škod si ručkami zkušeně odhrne bryndák a poblije ještě sebe. Jdeme se převléct. Cesta je napínavá, brouček samým soustředěním háže do plíny takovou pumelici, že mu to vyjede až za krkem. Doslova průser, pýžo je na odpis. Do večerníčku ještě několikrát.

Po lítém boji na přebalováku, kdy nikdy není jasné, kdo je vítěz, si jdeme intelektuálně hrát. Malej dostává vařečku, radostně s ní mává a nepláče. Jdu se do koupelny opláchnout. Při průchodu kolem šatního zrcadla zaznamenám strhanou stařenu, co má na chlupatém lýtku nalepenou hrubě neekologickou jednorázovou plenu. Z příjemného rozjímání nad trvanlivostí předsevzetí mě vytrhne ryk postřeleného kovboje, miláček si vrazil vařečku do oka. Zapínám mu radši televizi a s poledními zprávami zjišťuju, že nám zase někdo čórnul půl dne. Absenci snídaně i oběda zodpovědně řeším tabulkou čokolády. Pak jdeme ven, čerstvým vzduchem proti všem neduhům! Pokládání vedle hromádky zimního oblečení dává človíčkovi tušit blížící se příkoří a probouzí v něm lehkou agresi. Společně s čepicí nasazuji hitovku Petry Janů Říkej mi. Říká mi, že se mu to nelíbí a řve jak probodnutej. Nevzdávám to a aplikuji rukavice. Kojeneček můj maličkatej, slaďoučkej reaguje prohnutím do luku, výrazem, který rozhodně nemá po mně, a vřískotem s odstínem cirkulárky. Navlékání kombinézky už probíhá v oboustranném nevědomí, zato sousedi vědí a pochvalně bouchají smetákem. Venku si odpočineme, syn vyčerpáním usíná, naštěstí ne tak tvrdě, aby nehlídal, jestli se oteklá matka u kormidla nefláká. Naštěstí mi toleruje, že běžím pomalu, pokud ovšem překonáváme dostatečné množství výmolů, kanálů a obrubníků. Svědomitě plním svoji povinnost a marně přemýšlím, jestli poznámka “chudák dítě“ pronesená kolemjdoucí paní patří mně a nebo mému veliteli.

Po návratu domů je miminko vyspinkané a směje se. Intenzita jeho projevů radosti je přitom přímo úměrná intenzitě zabarvení mých kruhů pod očima. Legrace rychle pomíjí, je čas střihnout si jednu šťavnatou koliku.

Přichází hlava rodiny. Před televizí nachází ubrečené dítě s vařečkou v krku, po delším pátrání nalézá i matku. Sedí zhroucená v kuchyni před myčkou a nepřítomně zírá na své chlupaté nohy. Nalije jí víno, přebalí dítě, uvaří večeři, dohlédne na veškeré krmení a jde malého uspat. Na intelektuální pokusy kašle rovnou, zavrhuje Malého prince i Dvořákův karneval a pouští rock. „Tak co jste dneska dělali?“ ptá se pak nezištně nad půlnoční veřečí. Jak kdybych měla ty dny napěchovaný pestrým animačním programem a servisem all inclusive, vtipálek.

Na mojí dovolené často prší. Co prší! Jan na východě vyschnou louže, žene se od západu další bouřka. Nic nejde podle plánu, průvodci lžou, špatně se mi spí a jídlo nestojí za nic.

Ale záleží na úhlu pohledu. Jsem příšerná matka, netečná partnerka a zanedbaná žena. A přesto jsem se sebou poprvé v životě tak nějak spokojená. Být mámou je prostě úlet.

Ale krásnej.