Hobby naší doby
„A v jakym jste k pánovi vztahu?“ péruje mě u pánelákových schránek naše pošťačka a dlouhým ukazovákem píchá do desek před sebou. Za zády schovává ušmudlanou, žlutou obálku. Nebude moje, dokud se nepřiznám. Váhám. „Rodiná příslušnice?“ napovídá mi netrpělivě baba poštmistrová a já pod tlakem začínám do speciální kolonky psát “partnerka“. „Tiskacim! Pak podpis,“ rovná mě do latě. Už ani nepočítám, pokolikáté se té stejné ženě svěřuji s detaily své šestileté známosti, která ale zase není doma. V rámci zpestření už jsem zkusila i “kámoška“, “uklízečka“ nebo “matka“, úřady sežerou všecko. I když po uvedení rodinného vztahu jsem čekala aspoň návštěvu státních orgánů a obvinění z incestu.
Tyhle žluté obálky, jejichž další sestřička je teď v zajetí přísné úřednice, přebírám za toho, co je věčně nepřítomen, už několik měsíců. Většinou chodí z Pekingu nebo Šanghaje. A co obsahují? Fotografické komponenty, které mně osobně připadají identické, zatímco můj milý hladí každý další filtr do zrcadlovky jak filatelista Modrého Mauricia. A tak se naše garsonka plní objektivy, clonami a rybíma očima, balkón stabilně okupuje stativ nastavený na neměnný Ještěd a slovo “panorama“ u nás absolutně přejímá význam jinde zdomácnělého porna.
Většinou mu s horlivým pokyvováním hlavy a snášením rekvizit k nohám vyjadřuji tu tolik potřebnou partnerskou podporu, i když sedmdesáté deváté cvaknutí spouště při dokumentaci shnilého listu na hladině během vzácné romantické procházky už mě dokáže vyhodit z koceptu. Moc dobře totiž vím, jakou zátěží jsem pro své blízké já. Stačí, že je Vánoce co Vánoce nutím uměle jásat nad výplody mé náladové múzy. Porcelánu, znehodnoceného mými kresbami, už po světě koluje tolik, že by v něm mohli dupat všichni sloni Indie, hlavy mnohých kamarádů dehonestují pestrobarevné síťovky na brambory s původní vizí šik čepic, police v obydlích rodinných příslušníků paraziticky okupují moje keramické zmetky. Naposledy jsem načrtnutím avantgardních ptáčků vdechla nový život hnusné, skleněné flašce od mlíka. Škoda, že moje pragmatičtější sestra vidí ve své fungl nové, designové váze pořád tu flašku na mlíko za devatenáct kaček. A ještě k tomu bez mlíka. Ale aspoň mají tyhle výkřiky nějaké využití, ať už jako zásobník na nesmrtelné UHT, nebo rezervní porcelán pro neoblíbenou návštěvu, která stejně všechno rozbije.
Bývávalo hůř. V dobách mezi školkou a maturitou jsem každého, koho jsem znala aspoň od vidění, nekompromisně obdarovala nekonečnou básní mapující jeho dosavadní život. Vzhledem k tomu, že podobně jako když dostanete bonboniéru, i v tomto případě se tak nějak očekávalo, že se s ostatními ihned podělíte, jsem si udělala mnoho nepřátel. Ono číst před svědky nahlas něco, co vidíte poprvé a o čem víte jenom to, že je to o vás, už chce pořádnou dávku exhibicionismu. Tvorbu školkových let rámovaly slzy dojetí. Před maturou už to byl jenom soucit.
Ale aspoň jsem při ceremoniálním předávání poezie bývala oblečená. To se rozhodně nedá říct o souběžně probíhající dekádě módního návrhářství. Období, které mým rodičům díky vracející se otázce “Co z tý holky vyroste?“ ukradlo několik let spánku, dokumentuje památná fotka, kdy ve vlastnoručně ušité bederní roušce a obrovské fleecové čepici předvádím tanec Maorů mezi dracenami vedle televize. Lokaci budoucích ňader zakrývá jen nevkusný náhrdelník. Hloupý je, že jsem takhle občas bez varování mých genetických základen předstoupila před návštěvu. Teď už chodím zahalená, ale semínko návrhářské zvrhlosti ve mně stejně zůstalo. Jednou si navrhnu svatební šaty. Ale rovnou prosím své blízké, aby na mě dohlídli. To, co mi vyrostlo, už by se náhrdelníkem zakrývalo jen velmi těžko. A já nechci, aby si mě s mým procítěným “ano“ chtěli najednou vzít všichni kromě ženicha!
Šárka Razýmová
Život na gumě
Taky máte za sebou dětství plné rodinných cyklovýletů strávených v závěsu na gumicuku za vašimi rodiči? Kdybych tenkrát tušila, co je to karma, možná bych svému funícímu otci do kopce tak nepřibržďovala.
Šárka Razýmová
Moc máma
Nedávno mi šéfová vyčetla, že jsem “moc máma“. Ten obrat mě zaskočil. Ale protože jsem pracovnice svědomitá a sebereflexe mi není cizí, postavila jsem se tomu čelem a hluboce se nad sebou zamyslela.
Šárka Razýmová
Doba ohluchlá
Taky vám život přijde čím dál tím hlasitější? Umlčujeme pochybnosti o sobě samých, planeta volá o pomoc, ozývají se stárnoucí klouby a celé davy si na telefonu zamilovaly funkci hlasitého odposlechu. Z toho aby jeden ohluchl.
Šárka Razýmová
Ňaderná zbraň
Jsou lékařské obory, kde jsou si pacient a lékař prakticky rovni. Třeba psychiatrie, kde oba ví, že mají pravdu. Mnohem víc je ale těch, v nichž se pacient chytá do poněkud nekomfortních diskriminačních pastí.
Šárka Razýmová
Báječní hostitelé a ti druzí
Jsou tu Vánoce. Za okny se rozsvěcují stromečky, ve školkách a školách se sborově chystají do Betléma, ulice září tisíci světýlek a z obrazovek útočí Popelka na dvanáct způsobů.
Šárka Razýmová
V zenu
Když jsem se v pubertě snažila za pomoci genů, osudu a věcí mezi nebem a zemí přesvědčit zainteresované, že dělat ze mě lyžařskou akrobatku může mít stejné dopady jako vyvíjet zbraň hromadného ničení, víte, co mi odpověděli?
Šárka Razýmová
U fotografa
Jsem tolerantní žena. Nenutím děti dojídat večeři, pravidelně ponoukám muže, aby si zašel na pivo a zásadně nepřemlouvám rodinu ke společnému focení objektivem profesionála.
Šárka Razýmová
Záplava
Trčím v díře, ruce prkenně natažené podél těla a pociťuji smíření. Do hlavy mě opakovaně tříská barevná, dřevěná palička a já zajíždím stále hlouběji. Paličku drží moje dítě. Ve tváři má takový ten výraz vyšinutého děcka z hororů.
Šárka Razýmová
Pokrok nezastavíš
Kde jenom ta složka ....ještě včera tu byla. Ha! Tady je. Nebyla ještě večer žlutá? Někdo mi ji přebarvil. Všechny je přebarvil! Z mého počítače se přes noc stal někdo jiný. Zase??
Šárka Razýmová
Na samotě u lesa
Dokud jsme žili v malém, podhorském městě, setkávala jsem se s názory, že jsme mučedníci dobrovolně trpící pravěkou infrastrukturou, nulovým společenským vyžitím a půlročními sněhovými závějemi.
Šárka Razýmová
Napořád
Měla to být formalita. Svatba po jedenáctiletém vztahu, během něhož se ze dvou stanou čtyři, už prostě nikoho nadšením nerozhýká. Ale nebyla by škoda to odfláknout, když je to jednou za život?
Šárka Razýmová
Škol(k)a života
Tak už i na nás došlo. První rok ve školce. První lásky. První tsunami bacilů. První pugét kytek. Ty nejhezčí dostaly kuchařky, to je jasný.
Šárka Razýmová
Láska lyžařská
„Budu se vdávat!“ vrazila jsem radostně babičce pod nos opravdickej zásnubní prsten. „No, tak se z toho hlavně nepo..,“ zchladila mě ta, od níž bych pochopení mých konzervativních sklonů čekala zdaleka nejvíc.
Šárka Razýmová
Krát dva
I když byla celá planeta dávno přesvědčená, že nikdy neporodím a už navždycky zůstanu jako bójka s nohama, nakonec jsme překvapili.
Šárka Razýmová
Iluze v háji
Jsem snílek. Ale že během očekávání prvního potomka postavím vzdušný zámek takových rozměrů, překvapilo i mě samotnou.
Šárka Razýmová
Nebe, peklo, ráj
Jsme tu jen na skok, a tak by byla škoda se při něm ani neodlepit od země. Mě dostává do vzduchu plnění snů. Jakýchkoliv. Na jejich třídění není prostor, plním si to všechno. Ostatně, noční můra je taky sen, ne?
Šárka Razýmová
Svatební cirkus
Gejzíry lásky a dojetí, dokonale padnoucí sněhobílé šaty, katalogové počasí a ochota všech se vším pomoci bez keců a nárokování odměny.
Šárka Razýmová
Běžecká čítanka
Běhání je podobná věda jako čtení. Klást rychle jednu nohu před druhou či přelouskat jednotlivá písmena zvládne sice skoro každý, ale dát tomu všemu řád a formu, srozumitelnost a emoce, to už dá zabrat.
Šárka Razýmová
Můj mistr světa
Klofla jsem pana Božského. Má geniální, matematický mozek, sexy svaly, stejně zvrácený smysl pro humor jako já a vlastní sny. A hromadu lyží!
Šárka Razýmová
Fotbalu zdar? Nazdar!
Fotbal v mém nitru od nepaměti živí plamenné dilema, které ještě sílí se sílící propagandou některého z tradičních čutálistických svátků. Milovat nebo nenávidět? Tak nějak tuším, že ani letošní Euro mi to nevyřeší.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 | další |
- Počet článků 126
- Celková karma 16,02
- Průměrná čtenost 3523x