Moje Rusko

Dvě olympiády jsem prožila jako závodník, třetí coby novinářka. Bylo to jiné? A jak!

Pouta olympijských pravidel už trochu povolila, a tak zpětně vypouštím do světa pár ruských postřehů. První z nich je o tom, proč věřím na štěstí.

Ruský tatarák

Po prvních dnech strávených v Rusku mě napadá přirovnání k masu. Každý ho má rád upravené, ale to syrové má taky něco do sebe. Rusko, ve kterém jsem prožila úvod olympiády, bylo jasným tatarákem.

Od honosné kolonády v Rosa Khutor byla moje ubikace sice vzdálená jen pár kilometrů, přesto k ní olympijská sláva už nedosáhla. Baráček v zaprášeném průjezdu dělila od okolního světa těžká železná brána, kterou domovník Sergej s překvapivou nepravidelností zamykal, což by nebylo překážkou, kdybychom měli klíče. Jenže my je neměli, a tak to překážka byla. Četné přelézání mě stálo nekolik nevypratelných fleků na běloskvoucí bundě z Muchovy olympijské kolekce, dva málem vyražené zuby, když mi jednou v noci sklouzla noha a jedno nekompromisní naražení rozkroku, když mi v nejvyšším bodě sklouzly obě.

Na dvorku se sušilo prádlo, za okny nám vyla tři opuštěná štěňata, která jsem ládovala proteinovými tyčinkami propašovanými z domova, přede dveřmi se místo pestrobarevných dobrovolníků prohánělo ruské dítko honící slepici.

Na důrazné doporučení pití balené vody jsem vyrazila do obchodu, který hlásal: “My znajem, što vy ljubitě.“ Měli tam vodu, toaleťák a vodku, což, uznávám, opravdu mnohdy stačí ke štěstí. Když jsem pak u pokladny vytáhla dolarovou bankovku, díval se na ni starý pán za kasou se stejným nepochopením jako na dětské omalovánky.

Svižným klusem jsem se vydala na obhlídku okolí. Při probíhání kolem štěkající otevřené brány s nápisem “astarožna zlaja sabaka“ jsem přešla do rychlého sprintu. Se štěstím a bez psiska pod kolenem jsem pokračovala malebnou silničkou, klikatící se na přilehlý kopec. Brzy se z asfaltu staly velké kameny, ty přešly v písek a nakonec zbylo jen hluboké bahno protkané pařezy. Dopravní značky a patníky ale krajnici věrně lemovaly dál.

Z lesa, ve kterém u každého pátého stromu stál voják se zbraní v pohotovosti, jsem vypálila kosmickou rychlostí. Ani vzápětí dobytá mýtinka, v jejíž náruči mě přivítala hlaveň tanku, mě ale moc neuklidnila. Vojenskou základnu přikrytou obrovskou maskáčovou sítí jsem zase překotně opustila a dělala, že jsem si jí nevšimla. Z utajené prázdnoty mě vyprovodilo pokřikování a smích ruských vojáků. Měla jsem cítit absolutní bezpečí, nebo pravý opak? Na otázku mi brzy odpověděl Vasil, kterého jsem poznala v lanovce do olympijské vesnice. „První rada, kterou všem svým kamarádům dávám, když mě sem přijedou navštívít, je, aby nikdy nechodili do lesa. A už vůbec ne sami.“ Běžecké boty jsem schovala na dno tašky.

Poznala jsem ale nového přítele. Vasil učí na londýnské univerzitě umění a znalecky vyseknul poklonu oblečení české výpravy. Když jsem se navíc zmínila o inspiraci Alfonsem Muchou, byl v sedmém nebi. Akorát jsem se bála, aby z kapsy nevytasil nůžky a jeden lipový lístek si ze mě neodstřihnul.