Doba overalová

Nedávno jsem se octila ve snové Paříži. Viděla jsem vyšperkované věže Notre - Damu, majestátní Vítězný oblouk a kýčovitou, leč krásnou Eiffelovku. A zástupy Pařížanek v dupačkách.

Vybavujete si ještě krásnou Mariku z kultovních Sněženek a machrů? Jediná žena na světě, které kdy slušela kombinéza. Dle mého názoru je úplně šumák, jestli člověk natáhne overal z hedvábí, anebo z GoreTexu. Tak jako tak bude vypadat jako předimenzované batole. Tak jak je sakra možné, že se tenhle oděvní hybrid zase vrací? Já osobně před touhle módní tsunami beru nohy na ramena a modlím se, aby mě nedohnala. Moje averze ke kombinézám obecně je zakořeněná kdesi v mém rozháraném dětství. Se ztrátou prvních zubů jsem byla obdarována spacím overalem s obličejem klauna. Milovala jsem ho přesně do desáté oslavy sestřiných narozenin, kdy jsem spořádala víc chlebíčků, než celé seskupení Maxim Turbulenc. V noci mě přišel pozdravit unavený žaludek. Při zdolávání palandových schodů jsem se s rozkrokem u kolen třikrát přerazila, což mělo za následek fatální zdržení. Ke dveřím toalety jsem ještě dosprintovala. K míse, která se skvěla asi deset metrů od vchodu do naší nudloidní koupelny, jsem už ale dojela po zadku, od hlavy až k patě poznamenaná svou nenažraností. Zaneřáděný klaun na pyžamu a tatínek ve dveřích se mi smáli.

Pokaženou reputaci nepomohla kombinéze napravit ani její lyžařská varianta. Chápu, že koupit dítěti na zimu tento oděv je nejjednodušší a pravděpodobně nejlevnější řešení. Místo dvou kusů oblečení prostě koupíte jeden větší. Overal, který obstarali rodiče mně, byl ale bohužel ještě mnohem větší než velký. Zřejmě šlo o ryze praktický záměr, protože nejdřív jsem se tam vešla i s plínama, poté byly pemprsky a ubývající miminkovské tukové airbagy nahrazeny několika vrstvami teplého oblečení a nakonec, v málem gymnaziálním věku, jsem se do své kombinézy vtěsnala i s obřím školním batohem. Anebo naši prostě tenkrát očekávali, že zachráním rodinnou čest vzrůstem basketbalistky.

Když se zpětně podívám na vybledlé fotky, je nasnadě, že autoři super sexy zimního mundúru měli během navrhování před očima fakt snad jedině tu Mariku. Já osobně v rudé a o několik čísel větší kombinéze vypadala jako scvrklý parašutista, který se při pádu z nebe zarazil přímo do lyžařských bot. K tomu si přidejte kulaté, plastové sluneční brýle s nezbytnými postranicemi, zuby, pravidelně se střídající se stejně širokými mezerami a dva culíčky z celkem třech vlasů, kterými mě štědrá matka příroda v dětství obdařila. Fakt, že mi to v celém Libereckém kraji sluší ze všech nejmíň, mě naštěstí nijak netrápil a s rukávy, pečlivě zauzlovanými okolo pasu, jsem se zvesela proháněla po jizerských kopcích. Vrchní díl kombinézy mi občas dost překážel, zvlášť když bylo vedro a po rozepnutí zipu u krku mi málem omrzly i lejtka. Rukávy jsem si taky mnohokrát vymáchala v záchodové míse. Někteří z mých vrstevníků byli možná šikovnější, ale já všechny ty izolační vrstvy, balanc a bimbající rukávy udržet nad prkýnkem prostě nedokázala.

Když jsem trochu povyrostla, přidala jsem se k oddílovým kolegům a začala na lyžích baletit. Tuhle zapadlou disciplínu málokdo zná, což je vzhledem k rapidnímu úbytku lidí se smyslem pro humor možná škoda. Baleťáky obsypaný Severák byl přímo přehlídkovým molem overalové doby. Všichni jsme vypadali jako blbci. A pak nás obklopila aura zahraniční Burdy a na svahu se zjevil Rolls-Royce mezi kombinézami. Umělecké dílo v borůvkové modré stvořila moje teta. Ségra v tom božském, na koleni spíchnutém obleku, zářila na sjezdovce jako Kurnikovová na kurtu. Cop jí vlál za sexy zadkem, na kterém se skvěla rudá nášivka STOP (kombinézu holt šila ruka rázná a prozíravá). Když jsem se dozvěděla, že ségra tu čupr kombinu podědila po našem bratranci, ztratil hadřík se stopkou ve vteřině jakoukoliv přitažlivost.

Stojím si za tím, že kombinézy jsou největším módním přešlapem historie. Nesluší ani lyžařům, ani pozvraceným dětem a už vůbec ne elegantním Pařížankám, batolícím se pod Eiffelovkou.