Za kukátkem

Od loňského jara jsem pravá, nefalšovaná paneláčnice. S věčně nefunkčním zvonkem, vědeckými konverzacemi ve výtahu a sousedským šmírováním. A víte co? Mě to baví!

Loni jsem konečně vyletěla z hnízda. I když dál než já doletí i krikeťák průměrně zdatného žáka základní školy. Svá nedomrlá křídla jsem složila téměř na střeše paneláku rodičům na dohled. Závratné třinácté patro. Po nastěhování jsem několik týdnů objížděla celé město a rozsáhlé okolí, abych se přesvědčila, že bydlím ze všech nejvýš. Tvrdou ránu mi zasadila panelová krabice ještě o dvě patra vyšší, která mi při prudkém záklonu hlavy během počítání zablokovala krk. I tak ale hnízdím tak vysoko, že se mi doma projevuje inverze a zatímco v nížinách u popelnic se válí mlha, já nahoře při snídani mžourám do sluníčka. Bylinky v balkonových květináčích na zimu ani nesklízím, protože přízemní mrazíky je nemůžou ohrozit a během nekonečného kolaudačního seriálu jsem byla ráda, že v okruhu mých přátel není žádný nadšený base jumper.  Když mi jednou při zběsilém květnovém úklidu vypadla z rukou peřina, dosáhla jediné louže široko daleko až o hlavních prázdninách. A ten výhled, to byste mrkali na drát! V červáncích věčně zahalený Ještěd, romanticky olemovaný dvěma betonovými komíny. Už nakupuju Semtex.

Pomalu vstřebávám i nástrahy, které mi realitní makléřka při prohlídce zkušeně zatajila. Každou středu přesně v poledne se mi pár metrů nad hlavou rozezvučí siréna, což mě napoprvé málem stálo život. Leknutí mě dostihlo v hermeticky uzavřeném sprchovém koutě, a zatímco loket se málem proboural sádrokartonovou příčkou a palec u nohy tvrdě zaútočil na odtokový kanálek, čelo nebojácně vyzkoušelo odolnost temperovaného skla vůči nárazům. Ve středu už se nesprchuji.

Jak známo, na horách často fouká. Naposledy mi frnkly osmi kolíčky zaaretované lezecké kalhoty. Až do setmění jsem kroužila po okolí, pátrajíc po roztrhaných adidaskách od maglajzu, investigativně vyslýchala sousedy a v pozdních nočních hodinách už na ty gatě dělala i puťa puťa, ale bez výsledku. Myšlenka na to, že mým okolím se plíží Průša, který s potěšením šlohne seprané, zpocené elasťáky, mě donutila přehodnotit noční nezamykání dveří.

Schody nám obsadili bezdomovci, a tak jezdím výtahem. V něm se povinně mluví o počasí. Některým zřejmě nestačí, že ve stísněné železné kostce intimně objímají svého o šedesát let staršího či mladšího souseda, a snaží se pomalu z úst do úst navázat duchaplnou konverzaci o tom, jak venku prší. Z nejvyššího patra je to dlouhá cesta, a jak nabíráme další a další družstevníky, z deště se stávají kroupy, pak sníh, někdo přihodí, že viděl tornádo a v přízemí v kabině krouží Meteosat a padají h***a s háčkama. Záhadou pro mě zůstává, že jsem zatím žádného ze svých výřečných sousedů nepotkala dvakrát. Výjimkou je černý, vpředu placatý, chrochtající pes, který jezdí výtahem úplně sám a pravidelně mi slintá na koleno. Těžké automatické dveře už ho asi nejednou překvapily, proto ten prasečí projev.

Naprostou panelákovou novinkou pro mě byly uklízecí služby. Ze začátku jsem svoji rundu pokaždé vesele ignorovala. Když se písmo jmen, napsaných na chatrných uklízecích hodinách, podezřele zvětšilo, ztučnělo a u mého příjmení se navíc objevil vykřičník, zastyděla jsem se a začala být svazácky poctivá. Pro uklízení panelákové chodby jsem si našla rytmus a postupně vypilovala techniku i sílu úderů smetáku o sousední dveře. Zklamalo mě zjištění, že od té doby, co uklízím já, neuklízí už na patře nikdo další. Aktuální jméno na hodinách bere smeták do ruky teprve ve chvíli, kdy rohožky zcela splynou s podlahou. A pak po cestě do koupelny jen tak náhodou přilepíte oko na kukátko a nevěřícně sledujete, jak jedna z dobrých sousedských duší mete všechno to svinstvo přímo pod největší rohožku. Tu vaši. Možná prudce otevřete dveře a přerazíte sousedce nos. Ale spíš se stejně jako já zmůžete maximálně na zuřivé zašeptání: „Já tě vidim!“ a demonstrativní zalomcování klikou. Nejsme přece žádní šmíráci, že jo?