Nebuďme pořád tak strašně dospělí!

Silvestr u nás probíhal ve znamení společenských her a pro mě byl úplnou cestou do pravěku. Soutěžní delirium, během něhož nám skoro ulítly půlnoční rachejtle, ve mně spustilo lavinu dávno zasutých vzpomínek na náruživé fixlování při pexesu i urputnou hypnózu Napoliho z Dostihů a sázek, aby tajně a bezplatně přicválal do mé stáje.

Pravda, některé z nás od té doby převálcovalo už pěkných pár dekád, ale jinak se na naší dětské řevnivosti vůbec nic nezměnilo.

Začalo to jakousi karetní hrou, jejíž pravidla mi zůstávají skryta i po několika vlastních vítězstvích. To, že nemůžu soupeře vypočítavě zlikvidovat, neboť je tato hra o štěstí a nikoliv o taktice, mě rozčarovalo. Dokud o nic nešlo, vyhrávala jsem. Jakmile se však zrodil trest pro posledníčka, už jsem si bosky razila cestu prašanem kolem chaty a uprostřed klikovala tak poctivě, až mě zábly prsa. Po dalších sedmi prohrách přišel konečně zlom a vylepšenu sankci schytal můj milý. S omrzlýma nohama a škodolibou radostí jsem skrz mrazem prokvetlé okno sledovala, kterak po pás ve sněhu, v čepici, ale zato bez kalhot obíhá zapadaný rododendron ve stráni pod chalupou. Jak já byla ráda, že si mohl nechat aspoň trenky!

Karty plynule přešly v taškařici, během níž kreslením, vysvětlováním a hraním divadla postupně přikládáte pod oheň svému ponížení. Vzhledem k tomu, že jakékoliv pokusy o pantomimu u mě vyvolávají anafylaktický šok, vyhýbám se hře Activity obloukem. Vždyť když jsem jako malá měla na představení tanečního souboru předvést hrozivou babku Krejcarku, vyskočilo v hledišti asi pětileté dítě a na celé divadlo zařvalo: „Jé mami, kde se tam vzal sněhulák?!“ Jenže předváděli jste někdy něco, o čem nevíte, co je, a navíc obaleni osmi vrstvami Podještědského kroje? Tak vidíte!

Potlačila jsem nastupující alergickou reakci, kopla do sebe silvestrovského panáka a hodila prvně kostkou. Nejdřív to šlo ztuha. Aleš měl předvést „dívčí idol“ a dělal to tak zkušeně, až jsem propadla zoufalství, že bezostyšně flirtuje s dvanácti lidmi různého věku i pohlaví najednou. „Bond!“ zvolala jsem s jistotou poté, co si svůdnicky prohrábnul vlasy. Drahá polovička energicky zavrtěla hlavou a do vzduchu vystřelila ruku se dvěma vztyčenými prsty, jakože dvě slova. „James Bond!“ zareagovala jsem opět pohotově a opět blbě. U verbální části mi časový limit vypršel po třetím táhlém „eééééé“, ale pak už to šlo ráz naráz a soupeře jsme likvidovali stejně lačně jako zásoby vánočního cukroví.

Na kostce šestka a pod figurkou políčko „kreslení“. Divoce čmárám po papíře a milovaný střílí od boku. „Zavináč!“ zařve, když dokreslím berana. Zmítání hlavy ze strany na stranu a zvýšený tlak na propisku při kresbě vodnáře. „Uzenáč! Štětináč! Květináč!“ Dramatická pauza, propiska vražená do stolu, oční kontakt rozpouštějící ledovce. Z čela mi sjíždí kapka potu a na nose nabírá rychlost jako na skokanském můstku. „Znamení zvěrokruhu!“ vyletí z mého parťáka v poslední chvíli. Vydechnu úlevou a vdechnu u toho kapku, která mezitím dojela na horní ret. Nakonec jsem se poprala i s pantomimou, i když předvést bakterii dalo zabrat mně i mamce, kterou jsem si vybrala jako svého potenciálního hostitele.

Říká se, že když pevně věříte ve svou výhru, vážně to klapne. Během sportovní kariéry mi moje víra nejspíš přimrzla na skluznice, a tak jsem jezdila pomalu a nevyhrávala. Připravila jsem se tak o naplnění největšího snu, a sice, že slzavě omdlévám na bedně, na prsou mi odpočívá těžká medaile a z hrdla se mi derou zmatené útržky Tylova národního skvostu. O síle autosugesce mě přesvědčují alespoň plesové tomboly, z nichž si vedle kocoviny pravidelně odnáším i hlavní cenu. Namátkou: Zájezd pro jednoho kamsi k polárnímu kruhu, historický ešus, živý, vystresovaný bažant a bezvadná televize. Lyže už mi hymnu asi nepřinesou, ale mám nový cíl. Jednoho dne vyhraju mistrovství světa v tombole! A nebo v člobrdu.

V určitém momentě našich životů přichází předěl, kdy si přestáváme hrát a začínáme senilnět. Ale není to škoda? Studujeme, pracujeme, zakládáme rodiny a sporožira, nemáme čas, nemáme náladu, máme vředy...a na konci nám vedle prázdné lahvičky od antidepresiv zbude jen lítost, že jsme byli tak krátce dětmi. Žijeme přeci jen jednou. Tak popadněte bublifuk a nebuďte pořád tak strašně dospělí!