Běhání je podobná věda jako čtení. Klást rychle jednu nohu před druhou či přelouskat jednotlivá písmena zvládne sice skoro každý, ale dát tomu všemu řád a formu, srozumitelnost a emoce, to už dá zabrat.
A uběhnout závod? To je jako přečíst Annu Kareninu bez zadrhnutí a zbytečného občerstvování, na konci si pamatovat, o čem to bylo a ještě mít radost z nehezké sebevraždy hlavní hrdinky.
Stejně jako s literaturou, i se závoděním se musí začít pomalu. Volit kratší a lehčí kousky a hecnout se co nejčastěji, aby si tělo zvyklo. Možná, že kdybych takhle hluboko zauvažovala před několika lety, nevzala bych to tenkrát za špatný konec a neztrapnila se s číslem na hrudi napříč celou republikou. Takhle ani po sedmi letech závodění nedokážu najít rovnováhu mezi ambicemi a soudností.
Nikdy jsem se nedržela při zemi, a tak jsem si pro svůj závodnický křest vybrala rovnou štafetu na Pražském maratonu, kde to nezkazím jenom sobě, ale i dalším třem lidem. Kdyby moji spoluhráči tušili, jak jsem odflákla přípravu, dívali by se na mě jinak. Takhle tam byl jenom soucit.Běžeckou etiketu jsem hrubě porušila ještě před startem, když jsem celou předzávodní noc propařila s kámoškou. Tequilu jsme prokládaly borůvkovými knedlíky, špekem a rumem, vybíraly, co si vezmu na sebe na stupně vítězů a šly spát až ráno. Za svůj největší týmový přínos považuji, že jsem vůbec dorazila na start. Bohužel zůstal tento můj heroický čin bez povšimnutí. Premiéru jsem přežila, ale co si budeme namlouvat. Na startu jsem vypálila, po dvou kilometrech málem zkolabovala a po dalších dvou upadla do vegetativního stavu. Těšnovský tunel, kde měla proběhnout předávka, jsem neminula jen díky proudu ostatních funilů, který mě unášel do tmy. Dodnes nevím, komu jsem štafetu předala, ale měla jsem u toho pocit, že předávám minimálně olympijský oheň. Nebyla jsem dobrá. A fakt, že tým zdrhnul oslavit naši účast beze mě, napovídá, že jsem dokonce nebyla ani průměrná.
Druhý start v pořadí byl extrémní závod štafet Adrenalin Cup, což je asi jako kdyby si totální amatér odskočil ze zvířátkového slalomu ve špindlerovské lyžařské školce na Kützbuhel. Šestnáct kilometrů vražedného kopce z pekla až do nebe, navíc ve společnosti absolutních profíků. Tady už je alespoň zevrubná příprava v rámci zachování vlastního života nutná. A já ji nepodcenila! Profesionály sestavený tréninkový plán jsem plnila poctivěji než za doby svého nejslavnějšího vrcholového sportování. V kopcích jsem si přidávala, roviny skákala po jedné, dolů jsem běhala pozadu. Ztratila jsem prsa a získala svůj první zadek v životě. Lýtka jsem měla jak kulturista. Všechno marný. Můj první “Adroš“ mě zavedl až do nejhlubšího nitra sebe samé. O tom sní každý běžec, chtělo by se říct. Jenže tady byla akorát tma, zima, třes a nauzea. A necitové postávající podél trati a řvoucí “jedu jedu!“ O tom, že vzdám, jsem začala přemýšlet, když mi z dohledu zmizely trenýrky toho nejposlednějšího závodníka přede mnou, což bylo asi pět set metrů od startu. Váhat jsem vydržela až do první občerstvovačky na pátém kilometru. Tam jsem si nalila všechen ionťák do výstřihu a uzřela fata morgánu. Kopec se postupně měnil v klesání a dál přes sešup až ve volný pád. Než jsem se z té euforie stihla vzpamatovat, ocitla jsem se na samém dně hlubokého údolí, odkud trať, opět z nuly, stoupala k vysílači na Lysé hoře, kde už nervózně podupávali druzí členové týmů s padákem na zádech. Tady kdybych vzdala, nikdo by mě nenašel. Až do další občerstvovačky na třináctém kilometru se mi nepodařilo narazit na žádného pořadatele, kterému bych padla k nohám. A pak? Přece to nezabalím, když už jsem skoro tam. A tak jsem chvílemi po čtyřech a chvílemi plazením pokračovala za svým cílem neumřít až do cíle. Těsně před předávkou jsem žadonila u turistů s baťůžky, co na vrchol mířili rychleji než já, aby mě vzali za ruku a trochu popotáhli. Marně. Na naši padáčkářku jsem se zřítila s černem před očima a slinou na bradě. Než z pode mě vysoukala svůj padák, byli všichni její soupeři na další předávce cyklistovi. Mně se po mnoha minutách ležení v prachu podařilo zjistit, že všechna vozidla, co měla běžce odvézt zpátky do údolí, už dávno odjela. Padáčkářka uletěla. Moje iluze umřely.
A stejně od té doby přichází další a další starty a další a další srážky s vlastním egem. Ať s tréninkem, nebo bez, vždycky do cíle dobíhám na chvostu mezi dětmi, obdivuhodnými staříky a pacienty, co jdou prubnout novou endoprotézu. Díky dlouholeté praxi vím, že na běžecké závody se prostě připravit nedá. Člověk to v sobě buď má, anebo nemá. Já to nemám. A stejně závodím. Podobně jako tisíce dalších, protože i přes to přese všechno je to prostě prima.
A teď mě omluvte, musím se jít proběhnout. V posledním záchvatu pomatené mysli jsem se přihlásila na věhlasnou třicítku v srdci švýcarských velehor.
Matterhorn Ultraks. Moje ego už se škodolibě řehtá.
