Běžecká čítanka
A uběhnout závod? To je jako přečíst Annu Kareninu bez zadrhnutí a zbytečného občerstvování, na konci si pamatovat, o čem to bylo a ještě mít radost z nehezké sebevraždy hlavní hrdinky.
Stejně jako s literaturou, i se závoděním se musí začít pomalu. Volit kratší a lehčí kousky a hecnout se co nejčastěji, aby si tělo zvyklo. Možná, že kdybych takhle hluboko zauvažovala před několika lety, nevzala bych to tenkrát za špatný konec a neztrapnila se s číslem na hrudi napříč celou republikou. Takhle ani po sedmi letech závodění nedokážu najít rovnováhu mezi ambicemi a soudností.
Nikdy jsem se nedržela při zemi, a tak jsem si pro svůj závodnický křest vybrala rovnou štafetu na Pražském maratonu, kde to nezkazím jenom sobě, ale i dalším třem lidem. Kdyby moji spoluhráči tušili, jak jsem odflákla přípravu, dívali by se na mě jinak. Takhle tam byl jenom soucit.Běžeckou etiketu jsem hrubě porušila ještě před startem, když jsem celou předzávodní noc propařila s kámoškou. Tequilu jsme prokládaly borůvkovými knedlíky, špekem a rumem, vybíraly, co si vezmu na sebe na stupně vítězů a šly spát až ráno. Za svůj největší týmový přínos považuji, že jsem vůbec dorazila na start. Bohužel zůstal tento můj heroický čin bez povšimnutí. Premiéru jsem přežila, ale co si budeme namlouvat. Na startu jsem vypálila, po dvou kilometrech málem zkolabovala a po dalších dvou upadla do vegetativního stavu. Těšnovský tunel, kde měla proběhnout předávka, jsem neminula jen díky proudu ostatních funilů, který mě unášel do tmy. Dodnes nevím, komu jsem štafetu předala, ale měla jsem u toho pocit, že předávám minimálně olympijský oheň. Nebyla jsem dobrá. A fakt, že tým zdrhnul oslavit naši účast beze mě, napovídá, že jsem dokonce nebyla ani průměrná.
Druhý start v pořadí byl extrémní závod štafet Adrenalin Cup, což je asi jako kdyby si totální amatér odskočil ze zvířátkového slalomu ve špindlerovské lyžařské školce na Kützbuhel. Šestnáct kilometrů vražedného kopce z pekla až do nebe, navíc ve společnosti absolutních profíků. Tady už je alespoň zevrubná příprava v rámci zachování vlastního života nutná. A já ji nepodcenila! Profesionály sestavený tréninkový plán jsem plnila poctivěji než za doby svého nejslavnějšího vrcholového sportování. V kopcích jsem si přidávala, roviny skákala po jedné, dolů jsem běhala pozadu. Ztratila jsem prsa a získala svůj první zadek v životě. Lýtka jsem měla jak kulturista. Všechno marný. Můj první “Adroš“ mě zavedl až do nejhlubšího nitra sebe samé. O tom sní každý běžec, chtělo by se říct. Jenže tady byla akorát tma, zima, třes a nauzea. A necitové postávající podél trati a řvoucí “jedu jedu!“ O tom, že vzdám, jsem začala přemýšlet, když mi z dohledu zmizely trenýrky toho nejposlednějšího závodníka přede mnou, což bylo asi pět set metrů od startu. Váhat jsem vydržela až do první občerstvovačky na pátém kilometru. Tam jsem si nalila všechen ionťák do výstřihu a uzřela fata morgánu. Kopec se postupně měnil v klesání a dál přes sešup až ve volný pád. Než jsem se z té euforie stihla vzpamatovat, ocitla jsem se na samém dně hlubokého údolí, odkud trať, opět z nuly, stoupala k vysílači na Lysé hoře, kde už nervózně podupávali druzí členové týmů s padákem na zádech. Tady kdybych vzdala, nikdo by mě nenašel. Až do další občerstvovačky na třináctém kilometru se mi nepodařilo narazit na žádného pořadatele, kterému bych padla k nohám. A pak? Přece to nezabalím, když už jsem skoro tam. A tak jsem chvílemi po čtyřech a chvílemi plazením pokračovala za svým cílem neumřít až do cíle. Těsně před předávkou jsem žadonila u turistů s baťůžky, co na vrchol mířili rychleji než já, aby mě vzali za ruku a trochu popotáhli. Marně. Na naši padáčkářku jsem se zřítila s černem před očima a slinou na bradě. Než z pode mě vysoukala svůj padák, byli všichni její soupeři na další předávce cyklistovi. Mně se po mnoha minutách ležení v prachu podařilo zjistit, že všechna vozidla, co měla běžce odvézt zpátky do údolí, už dávno odjela. Padáčkářka uletěla. Moje iluze umřely.
A stejně od té doby přichází další a další starty a další a další srážky s vlastním egem. Ať s tréninkem, nebo bez, vždycky do cíle dobíhám na chvostu mezi dětmi, obdivuhodnými staříky a pacienty, co jdou prubnout novou endoprotézu. Díky dlouholeté praxi vím, že na běžecké závody se prostě připravit nedá. Člověk to v sobě buď má, anebo nemá. Já to nemám. A stejně závodím. Podobně jako tisíce dalších, protože i přes to přese všechno je to prostě prima.
A teď mě omluvte, musím se jít proběhnout. V posledním záchvatu pomatené mysli jsem se přihlásila na věhlasnou třicítku v srdci švýcarských velehor.
Matterhorn Ultraks. Moje ego už se škodolibě řehtá.
Šárka Razýmová
Život na gumě
Taky máte za sebou dětství plné rodinných cyklovýletů strávených v závěsu na gumicuku za vašimi rodiči? Kdybych tenkrát tušila, co je to karma, možná bych svému funícímu otci do kopce tak nepřibržďovala.
Šárka Razýmová
Moc máma
Nedávno mi šéfová vyčetla, že jsem “moc máma“. Ten obrat mě zaskočil. Ale protože jsem pracovnice svědomitá a sebereflexe mi není cizí, postavila jsem se tomu čelem a hluboce se nad sebou zamyslela.
Šárka Razýmová
Doba ohluchlá
Taky vám život přijde čím dál tím hlasitější? Umlčujeme pochybnosti o sobě samých, planeta volá o pomoc, ozývají se stárnoucí klouby a celé davy si na telefonu zamilovaly funkci hlasitého odposlechu. Z toho aby jeden ohluchl.
Šárka Razýmová
Ňaderná zbraň
Jsou lékařské obory, kde jsou si pacient a lékař prakticky rovni. Třeba psychiatrie, kde oba ví, že mají pravdu. Mnohem víc je ale těch, v nichž se pacient chytá do poněkud nekomfortních diskriminačních pastí.
Šárka Razýmová
Báječní hostitelé a ti druzí
Jsou tu Vánoce. Za okny se rozsvěcují stromečky, ve školkách a školách se sborově chystají do Betléma, ulice září tisíci světýlek a z obrazovek útočí Popelka na dvanáct způsobů.
Šárka Razýmová
V zenu
Když jsem se v pubertě snažila za pomoci genů, osudu a věcí mezi nebem a zemí přesvědčit zainteresované, že dělat ze mě lyžařskou akrobatku může mít stejné dopady jako vyvíjet zbraň hromadného ničení, víte, co mi odpověděli?
Šárka Razýmová
U fotografa
Jsem tolerantní žena. Nenutím děti dojídat večeři, pravidelně ponoukám muže, aby si zašel na pivo a zásadně nepřemlouvám rodinu ke společnému focení objektivem profesionála.
Šárka Razýmová
Záplava
Trčím v díře, ruce prkenně natažené podél těla a pociťuji smíření. Do hlavy mě opakovaně tříská barevná, dřevěná palička a já zajíždím stále hlouběji. Paličku drží moje dítě. Ve tváři má takový ten výraz vyšinutého děcka z hororů.
Šárka Razýmová
Pokrok nezastavíš
Kde jenom ta složka ....ještě včera tu byla. Ha! Tady je. Nebyla ještě večer žlutá? Někdo mi ji přebarvil. Všechny je přebarvil! Z mého počítače se přes noc stal někdo jiný. Zase??
Šárka Razýmová
Na samotě u lesa
Dokud jsme žili v malém, podhorském městě, setkávala jsem se s názory, že jsme mučedníci dobrovolně trpící pravěkou infrastrukturou, nulovým společenským vyžitím a půlročními sněhovými závějemi.
Šárka Razýmová
Napořád
Měla to být formalita. Svatba po jedenáctiletém vztahu, během něhož se ze dvou stanou čtyři, už prostě nikoho nadšením nerozhýká. Ale nebyla by škoda to odfláknout, když je to jednou za život?
Šárka Razýmová
Škol(k)a života
Tak už i na nás došlo. První rok ve školce. První lásky. První tsunami bacilů. První pugét kytek. Ty nejhezčí dostaly kuchařky, to je jasný.
Šárka Razýmová
Láska lyžařská
„Budu se vdávat!“ vrazila jsem radostně babičce pod nos opravdickej zásnubní prsten. „No, tak se z toho hlavně nepo..,“ zchladila mě ta, od níž bych pochopení mých konzervativních sklonů čekala zdaleka nejvíc.
Šárka Razýmová
Krát dva
I když byla celá planeta dávno přesvědčená, že nikdy neporodím a už navždycky zůstanu jako bójka s nohama, nakonec jsme překvapili.
Šárka Razýmová
Iluze v háji
Jsem snílek. Ale že během očekávání prvního potomka postavím vzdušný zámek takových rozměrů, překvapilo i mě samotnou.
Šárka Razýmová
Nebe, peklo, ráj
Jsme tu jen na skok, a tak by byla škoda se při něm ani neodlepit od země. Mě dostává do vzduchu plnění snů. Jakýchkoliv. Na jejich třídění není prostor, plním si to všechno. Ostatně, noční můra je taky sen, ne?
Šárka Razýmová
Svatební cirkus
Gejzíry lásky a dojetí, dokonale padnoucí sněhobílé šaty, katalogové počasí a ochota všech se vším pomoci bez keců a nárokování odměny.
Šárka Razýmová
Můj mistr světa
Klofla jsem pana Božského. Má geniální, matematický mozek, sexy svaly, stejně zvrácený smysl pro humor jako já a vlastní sny. A hromadu lyží!
Šárka Razýmová
Fotbalu zdar? Nazdar!
Fotbal v mém nitru od nepaměti živí plamenné dilema, které ještě sílí se sílící propagandou některého z tradičních čutálistických svátků. Milovat nebo nenávidět? Tak nějak tuším, že ani letošní Euro mi to nevyřeší.
Šárka Razýmová
Vynález zkázy
Mateřství mě neomylně katapultovalo mezi zástupce zcela specifického živočišného druhu. Vyznačujeme se hybernujícím mozkem, deseti rukama a několika koly. A řeknu vám, naučit se s těmihle proporcemi žít, není žádná sranda.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 | další |
- Počet článků 126
- Celková karma 16,02
- Průměrná čtenost 3523x