Mateřství mě neomylně katapultovalo mezi zástupce zcela specifického živočišného druhu. Vyznačujeme se hybernujícím mozkem, deseti rukama a několika koly. A řeknu vám, naučit se s těmihle proporcemi žít, není žádná sranda.
Těšila jsem se, až se zbavím pupku a vůbec mě nenapadlo, že to, co před sebou budu tlačit po porodu, se s nějakým břichem vůbec nemůže rovnat. Přípravu jsem přitom nepodcenila. Na kočárek jsem uspořádala tendr, z něhož vzešlo hned několik vítězů. Bohužel všichni ztroskotali při osobním pohovoru a v životě se mi nakonec usadil jediný stroj na českém trhu, do kterého si při chůzi nekopu. Nuzný výběr z pohřební černé, zemědělsky hnědé a sympaticky červené může za to, že je náš syn už z princpu považován za holčičku. Což mi nevadí. Co mě ale nepřestává dráždit, je neutuchající lidská potřeba do kočárku lézt a hodnotit, co je uvnitř. To je macek! Taková hlava! A ty tvářičky! Ti největší fandové lidského množení pak svůj znalecký posudek doplňují ještě o překvapivé postřehy jako: Von spinká! Von kouká! Či dokonce dojemné: Von prdí!
Je zvláštní, s jakou rychlostí však bublina senzace praská, když se kouzelná skříňka na kolečkách rozeřve. Obdiv střídá nepochopení a samozřejmý předpoklad, že s tím něco udělám. Většinou neudělám, nejde to. A to se nezainteresovaným těžko vysvětluje. Stejně jako chaos mezi regály supermarketu, kdy kráčím bokem, před sebou strkám kočár a za sebou táhnu plný nákupní vozík, čímž blokuju provoz ve všech směrech. Jenže to mám to dítě uvázat venku jako Alíka?
V určitých oblastech svého nového, pojízdného života už jsem ale celkem dobrá. Díky každodennímu tréninku například vím, že když běžím, v ostrých zatáčkách musím zpomalit. Poprvé jsem to neudělala a synka v touze okouzlit někoho i po porodu málem vyklopila. Tenkrát se taky ukázalo, že pilotka kočárku v běžeckých botách a čelence je v českých luzích a hájích posuzována nesrovnatelně přísněji, než její vrstevnice v tmavých brýlích, pantoflích a poporodní depresi.
Lepším se i v disciplíně překonávání dveří, i když ty dvojité jsou stále oříšek. Na opětovnou návštěvu naší pošty si zatím netroufám. První od sebe a druhé k sobě na dvou metrech čtverečních, to už je rébus na úrovni ježka v kleci. Po několika úvodních nezdarech, kdy hrozil otřes mozku mně i synovi, už zdárně překonám i pár schodů.
Zbývá vyladit brzdění. Myslím, že vzpomínka na rozjetý kočár táhnoucí mě za sebou zledovatělým sjezdem, zatímco na své křehké, novorozené robě křičím „drž séééé!“, bude našim sousedům kazit spaní ještě dlouho. Situace už se však vyvíjela i opačně. To když jsem tu naši limuzínu agresivně odtlačila několik desítek metrů, nevěřícně u toho sledovala vzdorovitá kola a v hlavě si připravovala peprný komentář k reklamaci. Tehdy ke mně přistoupil bezdomovec s kočárkem naloženým šrotem a povídá: „To musíš vodbrzdit!“ Měl pravdu. A jeho spiklenecké mrknutí bylo už jen zbytečným hřebíčkem do rakve navíc.
Pohyb s novou, valivou částí těla, je pro mě každodenní výzvou, ale nevzdávám se. Cítím, že brzy se odvážím i do autobusu. Zvyknem si na sebe. A až jednoho dne dojde k amputaci, budu nejspíš ještě dlouho cítit každou strženou matku, zarezlé péro či píchlou gumu.
Pro Ona DNES
