Vynález zkázy
Těšila jsem se, až se zbavím pupku a vůbec mě nenapadlo, že to, co před sebou budu tlačit po porodu, se s nějakým břichem vůbec nemůže rovnat. Přípravu jsem přitom nepodcenila. Na kočárek jsem uspořádala tendr, z něhož vzešlo hned několik vítězů. Bohužel všichni ztroskotali při osobním pohovoru a v životě se mi nakonec usadil jediný stroj na českém trhu, do kterého si při chůzi nekopu. Nuzný výběr z pohřební černé, zemědělsky hnědé a sympaticky červené může za to, že je náš syn už z princpu považován za holčičku. Což mi nevadí. Co mě ale nepřestává dráždit, je neutuchající lidská potřeba do kočárku lézt a hodnotit, co je uvnitř. To je macek! Taková hlava! A ty tvářičky! Ti největší fandové lidského množení pak svůj znalecký posudek doplňují ještě o překvapivé postřehy jako: Von spinká! Von kouká! Či dokonce dojemné: Von prdí!
Je zvláštní, s jakou rychlostí však bublina senzace praská, když se kouzelná skříňka na kolečkách rozeřve. Obdiv střídá nepochopení a samozřejmý předpoklad, že s tím něco udělám. Většinou neudělám, nejde to. A to se nezainteresovaným těžko vysvětluje. Stejně jako chaos mezi regály supermarketu, kdy kráčím bokem, před sebou strkám kočár a za sebou táhnu plný nákupní vozík, čímž blokuju provoz ve všech směrech. Jenže to mám to dítě uvázat venku jako Alíka?
V určitých oblastech svého nového, pojízdného života už jsem ale celkem dobrá. Díky každodennímu tréninku například vím, že když běžím, v ostrých zatáčkách musím zpomalit. Poprvé jsem to neudělala a synka v touze okouzlit někoho i po porodu málem vyklopila. Tenkrát se taky ukázalo, že pilotka kočárku v běžeckých botách a čelence je v českých luzích a hájích posuzována nesrovnatelně přísněji, než její vrstevnice v tmavých brýlích, pantoflích a poporodní depresi.
Lepším se i v disciplíně překonávání dveří, i když ty dvojité jsou stále oříšek. Na opětovnou návštěvu naší pošty si zatím netroufám. První od sebe a druhé k sobě na dvou metrech čtverečních, to už je rébus na úrovni ježka v kleci. Po několika úvodních nezdarech, kdy hrozil otřes mozku mně i synovi, už zdárně překonám i pár schodů.
Zbývá vyladit brzdění. Myslím, že vzpomínka na rozjetý kočár táhnoucí mě za sebou zledovatělým sjezdem, zatímco na své křehké, novorozené robě křičím „drž séééé!“, bude našim sousedům kazit spaní ještě dlouho. Situace už se však vyvíjela i opačně. To když jsem tu naši limuzínu agresivně odtlačila několik desítek metrů, nevěřícně u toho sledovala vzdorovitá kola a v hlavě si připravovala peprný komentář k reklamaci. Tehdy ke mně přistoupil bezdomovec s kočárkem naloženým šrotem a povídá: „To musíš vodbrzdit!“ Měl pravdu. A jeho spiklenecké mrknutí bylo už jen zbytečným hřebíčkem do rakve navíc.
Pohyb s novou, valivou částí těla, je pro mě každodenní výzvou, ale nevzdávám se. Cítím, že brzy se odvážím i do autobusu. Zvyknem si na sebe. A až jednoho dne dojde k amputaci, budu nejspíš ještě dlouho cítit každou strženou matku, zarezlé péro či píchlou gumu.
Pro Ona DNES
Šárka Razýmová
Život na gumě
Taky máte za sebou dětství plné rodinných cyklovýletů strávených v závěsu na gumicuku za vašimi rodiči? Kdybych tenkrát tušila, co je to karma, možná bych svému funícímu otci do kopce tak nepřibržďovala.
Šárka Razýmová
Moc máma
Nedávno mi šéfová vyčetla, že jsem “moc máma“. Ten obrat mě zaskočil. Ale protože jsem pracovnice svědomitá a sebereflexe mi není cizí, postavila jsem se tomu čelem a hluboce se nad sebou zamyslela.
Šárka Razýmová
Doba ohluchlá
Taky vám život přijde čím dál tím hlasitější? Umlčujeme pochybnosti o sobě samých, planeta volá o pomoc, ozývají se stárnoucí klouby a celé davy si na telefonu zamilovaly funkci hlasitého odposlechu. Z toho aby jeden ohluchl.
Šárka Razýmová
Ňaderná zbraň
Jsou lékařské obory, kde jsou si pacient a lékař prakticky rovni. Třeba psychiatrie, kde oba ví, že mají pravdu. Mnohem víc je ale těch, v nichž se pacient chytá do poněkud nekomfortních diskriminačních pastí.
Šárka Razýmová
Báječní hostitelé a ti druzí
Jsou tu Vánoce. Za okny se rozsvěcují stromečky, ve školkách a školách se sborově chystají do Betléma, ulice září tisíci světýlek a z obrazovek útočí Popelka na dvanáct způsobů.
Šárka Razýmová
V zenu
Když jsem se v pubertě snažila za pomoci genů, osudu a věcí mezi nebem a zemí přesvědčit zainteresované, že dělat ze mě lyžařskou akrobatku může mít stejné dopady jako vyvíjet zbraň hromadného ničení, víte, co mi odpověděli?
Šárka Razýmová
U fotografa
Jsem tolerantní žena. Nenutím děti dojídat večeři, pravidelně ponoukám muže, aby si zašel na pivo a zásadně nepřemlouvám rodinu ke společnému focení objektivem profesionála.
Šárka Razýmová
Záplava
Trčím v díře, ruce prkenně natažené podél těla a pociťuji smíření. Do hlavy mě opakovaně tříská barevná, dřevěná palička a já zajíždím stále hlouběji. Paličku drží moje dítě. Ve tváři má takový ten výraz vyšinutého děcka z hororů.
Šárka Razýmová
Pokrok nezastavíš
Kde jenom ta složka ....ještě včera tu byla. Ha! Tady je. Nebyla ještě večer žlutá? Někdo mi ji přebarvil. Všechny je přebarvil! Z mého počítače se přes noc stal někdo jiný. Zase??
Šárka Razýmová
Na samotě u lesa
Dokud jsme žili v malém, podhorském městě, setkávala jsem se s názory, že jsme mučedníci dobrovolně trpící pravěkou infrastrukturou, nulovým společenským vyžitím a půlročními sněhovými závějemi.
Šárka Razýmová
Napořád
Měla to být formalita. Svatba po jedenáctiletém vztahu, během něhož se ze dvou stanou čtyři, už prostě nikoho nadšením nerozhýká. Ale nebyla by škoda to odfláknout, když je to jednou za život?
Šárka Razýmová
Škol(k)a života
Tak už i na nás došlo. První rok ve školce. První lásky. První tsunami bacilů. První pugét kytek. Ty nejhezčí dostaly kuchařky, to je jasný.
Šárka Razýmová
Láska lyžařská
„Budu se vdávat!“ vrazila jsem radostně babičce pod nos opravdickej zásnubní prsten. „No, tak se z toho hlavně nepo..,“ zchladila mě ta, od níž bych pochopení mých konzervativních sklonů čekala zdaleka nejvíc.
Šárka Razýmová
Krát dva
I když byla celá planeta dávno přesvědčená, že nikdy neporodím a už navždycky zůstanu jako bójka s nohama, nakonec jsme překvapili.
Šárka Razýmová
Iluze v háji
Jsem snílek. Ale že během očekávání prvního potomka postavím vzdušný zámek takových rozměrů, překvapilo i mě samotnou.
Šárka Razýmová
Nebe, peklo, ráj
Jsme tu jen na skok, a tak by byla škoda se při něm ani neodlepit od země. Mě dostává do vzduchu plnění snů. Jakýchkoliv. Na jejich třídění není prostor, plním si to všechno. Ostatně, noční můra je taky sen, ne?
Šárka Razýmová
Svatební cirkus
Gejzíry lásky a dojetí, dokonale padnoucí sněhobílé šaty, katalogové počasí a ochota všech se vším pomoci bez keců a nárokování odměny.
Šárka Razýmová
Běžecká čítanka
Běhání je podobná věda jako čtení. Klást rychle jednu nohu před druhou či přelouskat jednotlivá písmena zvládne sice skoro každý, ale dát tomu všemu řád a formu, srozumitelnost a emoce, to už dá zabrat.
Šárka Razýmová
Můj mistr světa
Klofla jsem pana Božského. Má geniální, matematický mozek, sexy svaly, stejně zvrácený smysl pro humor jako já a vlastní sny. A hromadu lyží!
Šárka Razýmová
Fotbalu zdar? Nazdar!
Fotbal v mém nitru od nepaměti živí plamenné dilema, které ještě sílí se sílící propagandou některého z tradičních čutálistických svátků. Milovat nebo nenávidět? Tak nějak tuším, že ani letošní Euro mi to nevyřeší.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 | další |
- Počet článků 126
- Celková karma 16,02
- Průměrná čtenost 3523x