V uplynulém půlroce jsem docela sešla. Mám mastné vlasy, nic nedělám, přibrala jsem. Taky zaznamenávám prudký pokles IQ a nárůst depresí. Budu ta nejmizernější matka na světě.
Během únorové pracovní mise ve Švédsku jsem dostala mrtvici. Pravé oko vidělo rozmazaně, levé ucho šumělo, večer mě všudypřítomné barevné mžitky sestřelily na dno sprchového koutu. Noční lačná konzumace dvou pomerančů a půlky štangle křemešníku mi napověděla, že se nejedná o mrtvici, nýbrž těhotenství.
Skutečnost, že se na mateřství tak nějak nehodím, naznačil už výraz lékárnice o pár hodin později, kdy jsem se svou vizáží pubertální patnáctky rozrazila dveře skandinávské apatyky. Zcela nediskrétně jsem na pult hodila zvýhodněné balení testů, vytáhla růžovou peněženku se slonem a až při pohledu do skelných očí prodavačky zrudla. I ve svých devětadvaceti jsem se zastyděla, jak kdyby mě zbouchnul spolužák na školní besídce. Za čtyři dny mi moji těhotenskou domněnku potvrdila i paní doktorka. Místo obligátních otázek na kyselinu listovou jsem ji znepokojila praktickým dotazem na povolené množství alkoholu. Následoval výpočet přibližného dne početí. „Jé, to Aleš nebyl doma,“ vyprskla jsem smíchy, načež se lékařka i sestra napřímily a uštědřily mi velice káravý pohled. Pak se ukázalo, že se doma otočil, bohužel to bylo v době, kdy jsme oba zobali antibiotika jak sýkorky slunečnici, takže dítko má položené základy pro slibnou dráhu feťáka.
Uběhly čtyři týdny a já vyfasovala těhotenskou legimitaci. Oduševněle se tvářící velryba na obálce ve mně vyvolávala záchvaty smíchu i pláče najednou, tak jsem ji radši zakryla prvním rozmazaným flekem z ultrazvuku. Cestou domů jsem průkazku ztratila, to bylo poprvé, od té doby tak činím pravidelně. Ani ten papírek počurat neumim. Když mě s ním sestra poprvé vyslala na záchod se zmínkou o krátkém setrvání ve středním proudu, myslela jsem, že se bavíme o hudebních trendech. Barevná okýnka se nezměnila ani poté, co se papírek zmáčený od kraje ke kraji skoro rozpustil. Rozhodnutí odolat pokusu otestovat jeho způsobilost pod proudem z kohoutku se nakonec ukázalo jako správné.
Ještě v pátém měsící jsem si odmítala připustit, že tímhle pro mě všechno končí. A tak jsem trhala rekordy při horských túrách (a následně se kácela k nohám toho, co mi to udělal), vyrážela ostrým klusem do lesů (abych se vzápětí poníženě vracela s pocitem, že jsem spolkla rozlítaný squashový míček) a natahovala stále pevnější podprsenky (ve snaze zamaskovat dramaticky bující poprsí). Všechno marný. V šestém měsíci jsem se vzbudila a zjistila, že mi přes noc vyrašil půlmetrový pupek. Tatam bylo běhání, šatník vysvalené atletky, vlastnosti železné ženy. A taky rozum. Návštěvy zpravodajských portálů vystřídalo sjíždění mamawebů, pročítání zaručených receptů proti zácpě a nakupování olejů na strie. Do sedmého měsíce jsem se doslova překulila, hyperaktivitu štíhlé sexytěhulky nahradila bezmoc kytovce v zajetí. Šetřím síly, klouby a nejvíc prachy, partner mi říká Matka spořivá.
Trapič ve mně však stejně dává jasně najevo, že ani měsíce vyhlížená zodpovědnost ze mě jeho milovanou matinku neudělá. Při prvním pokusu o 3D ultrazvuk na mě neomylně vystrčil zadek a ještě u toho pohrozil pěstí. Neschopnost vztyčit prostředníček nahradil při další návštěvě opakovaným předvedením důkazu, že opravdu není žádná slečinka (což ocenil zejména jeho pyšný otec dojatě brblající něco o vejcích) a na poslední kontrole mi synáček zadělal na pořádné předporodní trauma. To když konečně ukázal svou tvář. V momentě, kdy z obrazovky zasvítil děsivý škleb Jokera z Batmana a lekly se i ostřílené zdravotnice, padlo rozhodnutí, že k postýlce budu chodit jedině s paralyzérem. Jasně, hlavně, když to bude zdravý. Ale má se narodit na Halloweena a už to samo o sobě je podle mě dost blbej vtip.
Tak nám držte palce!
