Někteří z nás holt při fasování běžného štěstí nejspíš stáli příliš daleko. A já to asi zaspala úplně..
Ukládám do mobilu další staronové číslo a snažím se ignorovat přidušené výbuchy smíchu dvou přítomných puberťáků s ultramoderními ajfouny. Tlačítko potvrzující uložení se co chvíli zasekne a celý aparát velikosti a tvaru tatranky vyluzuje zvuky jako z pravěku.
Do doby kamenné jsem se přenesla úplně sama. To takhle na jaře vystupujete z auta, foukne ledový vítr, a tak automaticky sáhnete po větrovce na sedačce. A když si překotně začnete v tom fičáku tahat bundu přes hlavu, svršek jakoby náhle ztratí trochu ze své váhy. A než dílo dokonáte, slyšíte něco, co jste slyšet rozhodně nechtěli. Můj skoro nový, chytrý telefon opustil rozepnutou kapsu náhle a bez varování v tom nejvyšším bodě. Plynulým obloukem přeletěl dvoje otevřené dveře i tři otevřené pusy přihlížejících a snesl se až do štěrku u levého zadního kola. Zavládlo ticho rytmicky přerušované zoufalými vibracemi z posledního. Za chvíli bylo po něm. Dokonce sám sobě vystavil parte v podobě pavučiny pokrývající dotykový displej protkané nápisem “Jen tísňové volání.“ Byl opravdu chytrý. Na rozdíl ode mě. Napadá-li vás logická otázka, tak ne, kontakty si nezálohuju. Takže teď mám pravěkou tatranku bez kontaktů i šance na důstojné přijetí společností.
„To se stane každýmu,“ chlácholila jsem se po zdánlivě náhodných nehodách kdysi. Jenže když jsem si v krátkém životním úseku roztřískala snad všechno, co něco (nebo za něco) stálo, pochopila jsem, že přičítat tyto přešlapy běžné vrtkavosti života či snad dokonce vlastní nešikovnosti, blbosti či roztěkanosti, by bylo vrcholem naivity. Jsem zkrátka něco jako situační jehelníček, nehodový hromosvod, lapač smůly. Přemítání o nespravedlnosti vystřídalo přesvědčení, že takové poslání mohou vyfasovat jen ti nejsilnější, a tak je to dar. Před nedávnem mi byla seslána jedinečná šance rozflákat si digitální foťák, před ním letěl na zem tablet, tažen kabelem, do kterého se mi efektně zamotala noha. Talíře, devastující během přistávání sebe, libovolné nádobí na lince a ve finále ještě plovoucí podlahu, už jsou naším domácím koloritem. Vyšší level této unikátní vlastnosti, na který jsem se cílevědomě šplhala skoro celý svůj dosavadní život, už zasahuje do oblasti sebelikvidace. Když mi před lety konečně srostly rozmašírované obratle a doktoři mě vyzvali k pozvolnému návratu do sportovního života, oslavila jsem svoje nová záda cyklovyjížďkou a výstavním saltem přes řidítka rovnou mezi polské kamení.
A protože vyvolení jsou vždycky na světě tak nějak sami, hledám jedince podobného rázu. Nechť se mi přihlásí tací, co už si taky kolikrát při odstraňování cedulky udělali nůžkami díru do svetru, který je z výlohy nestydatě sváděl tři týdny. Dále ať se přihlásí ti, kteří s fungl novým autem nacouvali do absolutně viditelné lampy, polili si voňavou, novou knížku smradlavým kafem či utopili nejoblíbenější náušnici v černých útrobách sifonu, i když věděli, že riskantní manipulace nad umyvadlem k tomu přímo vybízí.
Do doby, než se zkontaktujeme, budu jen doufat, že znásobením počtu destruktivních povah nestoupne přímo úměrně i nehodové riziko. A taky, že to není nakažlivé. Před nedávnem se můj drahý při procházce madeirskými uličkami rozhlížel tak moc, až přehlédl betonový sloupek velikosti menší židle a rozplácl se na rozpálenou betonovu dlažbu i s milovaným foťákem. K obrubníkem sedřené holeni vzápětí přidal ještě vyvrknutý kotník z úplně rovného chodníčku lemujícího mírumilovnou levádu. Let domů jsme přežili, ale kdo ví, co nás ještě čeká??
