Stejně jako většina mých kolegyň z té náladovější poloviny lidstva, i já přemýšlím, jak být dokonalou ženou. Jenže zatímco ty ostatní jsou ochotné připustit, že ne vždycky se zadaří, já můžu s jistotou prohlásit, že u mě gen dokonalosti chybí úplně. Nejsem ani trochu perfektní. A až se jednou stanu matkou, bude moje mateřství řešit evropský summit coby globální hrozbu.
Kompletní výčet toho, co neumím, ale měla bych, abych v dnešní společnosti obstála, by mohl čtenáře ponouknout zaslat mi rekomando uspávací injekci. Což zase nechci, protože na světě je i tak krásně. Omezím se tedy na oblast, která se u žen považuje za klíčovou už od dob mamutích diet, tedy domácnost.
Začněme tím nejdůležitějším – vejci. Neumím je uvařit na hniličku. Vždycky to buď přeženu a na talíř se mi s cinknutím vykulí modrý žloutek jako z dob školní čočky, a nebo se při srkání čirého bílku uklidňuju, že chytit dneska salmonelu už není jen tak. A nerozumím si ani s omeletou. I přes přísné následování instrukcí uvedených v kuchařce “Dulík, Bubík a Kulík vaří s dětmi“ se mi z ní s železnou pravidelností stává sypká, zespodu připálená a shora studená hromádka neštěstí. Když pominu vaječnou sabotáž, nezvládám v kuchyni ani další věci, třeba odhadnout množství připravovaného pokrmu. Vařím-li pro dva, je toho pro deset, má-li se najíst deset, stačí to sotva pro jednoho. Extra oddíl pak představují palačinky. Ingredience přidávám od oka, dokud to není tak akorát a pak přemlouvám elektrickou plotýnku, aby po třech hodinách nerovného boje neházela ručník do ringu. Počet kusů obvykle neklesá pod padesát, a to ani tehdy, chystám-li dezert jen pro sebe. Neumím nedojíst sklenici Nutelly, kterou otevřu kvůli namázání jedné palačinky a je mi jedno, jestli má ta piksla padesát nebo sedmsetpadesát gramů. Neumím otevřít pytel s müsli tak, aby se můj spolubydlící pokaždé, když to vidí, hlasitě neozval a nezačal demonstrativním šermováním nůžek napravovat škodu. Jak kdyby ty vločky ztrácely s rozpáraným obalem veškerou konzumační způsobilost. Člověka, který se mnou sdílí domácnost, nejspíš štvu i neschopností uložit otevřenou krabici s knäckenbroty do košíku s pečivem tak, aby na něj pokaždé nevypadla. To, že ho to trápí, soudím podle výrazu, s jakým naposledy sledoval proud drobků následujících na jeho nohy střepy rozlámaných sucharů. Kromě toho, že tam tu krabici dávám blbě, ji taky zásadně nevkládám hubou napřed.
Moje nemožnost v oblasti úklidu vlastně prostupuje celou domácností. Prach pedantsky otírám i z antistatických listů utrápených orchidejí, ale kvůli klaustrofobii nejsem schopná ho odstranit z pod obrovského šuplete pod postelí. Pořádkomil musí šuple vytáhnout a zalézt společně s vysavačem do hrůzunahánějící rakve. Já když tohle udělám, tak v momentě, kdy mě to polapí celou až po prsty na nohou, začnu panikařit a jsem schopná se v tý díře umlátit. Stačí si představit, že mě tam za hlasitého luxového hučení a mého vřískotu někdo zavírá. To, že mi bude třicet, nehraje v tomto případě vůbec žádnou roli.
Co na sobě ale opravdu nemám ráda, je geneticky zakořeněný rys pracovní polovičatosti. Pravidelně vynáším odpadky, ale obsah koše na papír věčně expanduje až do předsíně. Vyleštím jedno zrcadlo a u zbylých dvou dělám, že šmouhy nevidím, ačkoliv mi při každém pohledu deformují obličej. Umyju umyvadlo a vykašlu se na sprchový kout. Oholím si jednu nohu, druhou nechám chlupatou. Opláchnu talíře, ale hrnec schovám na potom (všichni víme, že očekávané “potom“ nastává teprve v momentě, kdy nemám v čem vařit). Mohla bych pokračovat do nekonečna, miniaturním rozměrům naší ubikace navzdory, ale nebudu. Pár příkladů k vylíčení mojí nuzné osobnosti a dokázání toho, že v tom nejste sami, úplně stačí. Taky je dost možné, že jsem v tom sama já. V tom případě dělejte, že se tenhle blog nestal.
Já osobně už se se stigmatem vlastní nedokonalosti hraničící s nemožností žít naučila a jsem ve fázi čekání, až to přijme i okolí. Jenom mě trochu děsí to mateřství. Moje dítě bude pořád hladové, opruzené a opakovaně nalézané ve dřezu, lednici nebo koši na prádlo. A jednou ho odvedu do školky a už ho z ní nikdy nevyzvednu.
