No tak, lidičky, nebuďme prasata
Rázuju si to takhle známou trasou mezi nákupákem na Černém Mostě a metrem, když v tom mě předběhne týpek v bomberu, pletené hučce a režimu stand by a naprosto nečekaně mi flusne přímo pod nohy. Vyjeknu, nadskočím, plivanci se vyhnu a vynadám si za přehnanou reakci, všichni si někdy potřebujeme ulevit a všichni taky víme, že v tlačenicích přelidněného hlavního města se to vůbec nedělá snadno. Jenže týpek najednou zkušeně pootočí hlavu vpravo, sotva postřehnutelným pohybem levé ruky ucpávajícím jednu z nosních dírek nabije a zcela bez varování smrkne přímo za sebe. Tentokrát se vyhýbám zpomaleným zalomením v zádech jako v Matrixu. Jsem překvapená a nezmůžu se ani na šokované: „Cóóó?“ Pak se přistihnu, že plivníkovi vlastně závidím.
Na gymplu jsme byli s naším přehnaně ambiciózním třídním-tělocvikářem na cyklisťáku a když zjistil, že jsem jediná, kdo mu při šílené jízdě Jizerkami stačí, vyzval mě k riskantnímu závodu po nekonečné panelové cestě. Pedál na pedál, v srdci konkurenční boj, stehenní svaly napumpované k prasknutí. Helmy se nám při projíždění lesního úseku v odpoledním slunci mihotavě blýskaly, zlověstně se nám blýskalo i v očích a já se dostala do vedení. Opojný pocit z právě nabité pozice lídra jsem se rozhodla ještě podpořit pohrdavým projevem absolutní pohody a co může být k tomuto účelu lepšího než profesionálně provedené odsmrknutí do pangejtu? Nepovedlo se mi to ani náznakem a celý můj pohrdavý projev vlétnul třídnímu přímo mezi oči, čímž jsem ho ohrozila nejen na důstojnosti, ale díky přechodné slepotě i na životě. Od té doby riskuju salto přes řidítka a usmrkávám pouze do kapesníčku.
Proto je pro mě čin týpka v bomberu naprosto nepochopitelný a svým způsobem hrdinský. O poznání menší počet bodů by si ode mě jakožto nedobrovolného diváka vysloužil chlapík, v jehož společnosti jsem později Prahu autobusem opouštěla. Dokud byl vzhůru, vyvíjel snahu transportovat si při kašli ruku před ústa alespoň v každém třetím případě. Jenže po pár minutách rozhopsané jízdy po vzrušující “er desítce“ usnul, což mělo fatální následky i na jeho další tělesné funkce. Hlasité chrápání ten ochotník tu a tam proložil efektním dávivým chrchlem, u čehož se umaštěným čelem vždycky párkrát odrazil od opoceného okna vedle sebe. Studené sklo na dutinách zřejmě vykonalo své a probudilo rýmu, nikoliv však jejího majitele. K bublavému kašli a chrochtavému chrápání se tak přidalo ještě zvukově působivé popotahování. A chlapík s rukama pokojně složenýma v klíně roztomile dadal a ke svému tělu se nehlásil. Chtěla jsem ho ze své starostlivé podstaty proplesknout a věnovat mu jeden ze svých drahocenných kapesníků, ale nakonec mi došlo, že to nemá cenu. Naposledy jsem to udělala zrovna nedávno v jednom rakouském tiskovém centru, které bylo tak velké, že jsme si s ostatními kolegy novináři mohli vzájemně ťukat do klávesnic. Soused, šroubující mě svým neustálým popotahováním jak vývrtku, si kapesník sice s díky vzal a dokonce ho i použil, ale pak mi ten dárek stejně zase vrátil, když ho nechal ležet zmuchlaný na stole a já si ho spletla s myší. Holt házet perly sviním je zkrátka kolikrát smysluplnější.
Repertoár mých zážitků je velice pestrý, ale protože je dost možné, že u čtení tohoto blogu zrovna něco baštíte (i když teď už asi ne), nebudu už to natahovat a raději rovnou sdělím, co mám na srdci.
Vy všichni, a muži promiňte, ale týká se to především vás, tedy vy všichni, kteří ve společnosti pocítíte nutkavou potřebu ze sebe něco vypustit, někde se podrbat či povrtat, případně se v odrazu výloh pokochat některou z mimořádných částí vašich těl, čiňte tak, prosím vás, až po překontrolování vlastní expozice vůči ostatním. Já na oplátku slibuju, že už taky nikdy nikoho neposmrkám. Žijeme v moderní době, máme se rádi, jsme cool a friendly, žádný konzervy, ale až tak intimně se znát zase nemusíme. A možná, že tak zamezíme i té plošné chřipkové epidemii.
Rozumíme si?
Šárka Razýmová
Život na gumě
Taky máte za sebou dětství plné rodinných cyklovýletů strávených v závěsu na gumicuku za vašimi rodiči? Kdybych tenkrát tušila, co je to karma, možná bych svému funícímu otci do kopce tak nepřibržďovala.
Šárka Razýmová
Moc máma
Nedávno mi šéfová vyčetla, že jsem “moc máma“. Ten obrat mě zaskočil. Ale protože jsem pracovnice svědomitá a sebereflexe mi není cizí, postavila jsem se tomu čelem a hluboce se nad sebou zamyslela.
Šárka Razýmová
Doba ohluchlá
Taky vám život přijde čím dál tím hlasitější? Umlčujeme pochybnosti o sobě samých, planeta volá o pomoc, ozývají se stárnoucí klouby a celé davy si na telefonu zamilovaly funkci hlasitého odposlechu. Z toho aby jeden ohluchl.
Šárka Razýmová
Ňaderná zbraň
Jsou lékařské obory, kde jsou si pacient a lékař prakticky rovni. Třeba psychiatrie, kde oba ví, že mají pravdu. Mnohem víc je ale těch, v nichž se pacient chytá do poněkud nekomfortních diskriminačních pastí.
Šárka Razýmová
Báječní hostitelé a ti druzí
Jsou tu Vánoce. Za okny se rozsvěcují stromečky, ve školkách a školách se sborově chystají do Betléma, ulice září tisíci světýlek a z obrazovek útočí Popelka na dvanáct způsobů.
Šárka Razýmová
V zenu
Když jsem se v pubertě snažila za pomoci genů, osudu a věcí mezi nebem a zemí přesvědčit zainteresované, že dělat ze mě lyžařskou akrobatku může mít stejné dopady jako vyvíjet zbraň hromadného ničení, víte, co mi odpověděli?
Šárka Razýmová
U fotografa
Jsem tolerantní žena. Nenutím děti dojídat večeři, pravidelně ponoukám muže, aby si zašel na pivo a zásadně nepřemlouvám rodinu ke společnému focení objektivem profesionála.
Šárka Razýmová
Záplava
Trčím v díře, ruce prkenně natažené podél těla a pociťuji smíření. Do hlavy mě opakovaně tříská barevná, dřevěná palička a já zajíždím stále hlouběji. Paličku drží moje dítě. Ve tváři má takový ten výraz vyšinutého děcka z hororů.
Šárka Razýmová
Pokrok nezastavíš
Kde jenom ta složka ....ještě včera tu byla. Ha! Tady je. Nebyla ještě večer žlutá? Někdo mi ji přebarvil. Všechny je přebarvil! Z mého počítače se přes noc stal někdo jiný. Zase??
Šárka Razýmová
Na samotě u lesa
Dokud jsme žili v malém, podhorském městě, setkávala jsem se s názory, že jsme mučedníci dobrovolně trpící pravěkou infrastrukturou, nulovým společenským vyžitím a půlročními sněhovými závějemi.
Šárka Razýmová
Napořád
Měla to být formalita. Svatba po jedenáctiletém vztahu, během něhož se ze dvou stanou čtyři, už prostě nikoho nadšením nerozhýká. Ale nebyla by škoda to odfláknout, když je to jednou za život?
Šárka Razýmová
Škol(k)a života
Tak už i na nás došlo. První rok ve školce. První lásky. První tsunami bacilů. První pugét kytek. Ty nejhezčí dostaly kuchařky, to je jasný.
Šárka Razýmová
Láska lyžařská
„Budu se vdávat!“ vrazila jsem radostně babičce pod nos opravdickej zásnubní prsten. „No, tak se z toho hlavně nepo..,“ zchladila mě ta, od níž bych pochopení mých konzervativních sklonů čekala zdaleka nejvíc.
Šárka Razýmová
Krát dva
I když byla celá planeta dávno přesvědčená, že nikdy neporodím a už navždycky zůstanu jako bójka s nohama, nakonec jsme překvapili.
Šárka Razýmová
Iluze v háji
Jsem snílek. Ale že během očekávání prvního potomka postavím vzdušný zámek takových rozměrů, překvapilo i mě samotnou.
Šárka Razýmová
Nebe, peklo, ráj
Jsme tu jen na skok, a tak by byla škoda se při něm ani neodlepit od země. Mě dostává do vzduchu plnění snů. Jakýchkoliv. Na jejich třídění není prostor, plním si to všechno. Ostatně, noční můra je taky sen, ne?
Šárka Razýmová
Svatební cirkus
Gejzíry lásky a dojetí, dokonale padnoucí sněhobílé šaty, katalogové počasí a ochota všech se vším pomoci bez keců a nárokování odměny.
Šárka Razýmová
Běžecká čítanka
Běhání je podobná věda jako čtení. Klást rychle jednu nohu před druhou či přelouskat jednotlivá písmena zvládne sice skoro každý, ale dát tomu všemu řád a formu, srozumitelnost a emoce, to už dá zabrat.
Šárka Razýmová
Můj mistr světa
Klofla jsem pana Božského. Má geniální, matematický mozek, sexy svaly, stejně zvrácený smysl pro humor jako já a vlastní sny. A hromadu lyží!
Šárka Razýmová
Fotbalu zdar? Nazdar!
Fotbal v mém nitru od nepaměti živí plamenné dilema, které ještě sílí se sílící propagandou některého z tradičních čutálistických svátků. Milovat nebo nenávidět? Tak nějak tuším, že ani letošní Euro mi to nevyřeší.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 | další |
- Počet článků 126
- Celková karma 16,02
- Průměrná čtenost 3523x