Olizuju celozrnný perníček a čekám na rachejtle. Díky betonové tvrdosti a množství kůry z biopomeranče připomíná to vánoční cukrle spíš nerozpustitelný atomový bonbón, ale cucám ho s patřičnou (sebe)láskou. Až totiž vzduch kolem nás ztěžkne novoročním tichem, mně ho žádné hlasité výčitky ublíženého nitra rušit nebudou.
Pravda, moje zdravé cukroví nikomu nechutná a já jím taky radši plaším seroucí holuby za oknem, ale aspoň nestrávím první měsíc příštího roku v narvané posilovně a elasťácích se sauna efektem, které mi pod jedli umně vpašoval sám Horst Fuchs. Ke zdraví se člověk musí prožrat (a nebo prohladovět). To vím od doby, kdy jsem se v touze po definitivní dospělosti konečně osamostatnila. Lednice i špajz studentky s holým zadkem tehdy připomínaly vydezinfikovaný chirurgický sál a jedinou možností přežití bylo zásobování cenově dostupnou sezónní zelení z farmářských trhů. Po odeznění různých abstinenčních příznaků mi režim poskládaný z cuket, mrkvové natě a jiného lupení začal vyhovovat, a to nejen kvůli finanční stabilitě, ale i pokročilému stádiu vyvářecí lenosti. Přísun bílkovin a dalších potřebných živin doháním víkendovým obžerstvím u rodičů, občas se podívám na dno třičtvrtěkilové sklenice Nutelly, na svatého Martina jsem slupla celou husu i s biskupem a těším se na silvestrovský guláš se šesti. Ale jinak jsem zdravožravka jak z učebnice. A lidi se mě bojí.
V létě jsem do sítě vlastního náboženství nahnala svého šéfa. Místo oduševnělého výrazu a časopisu Probuďte se! ode mě na služební cestě vyfasoval svačinu. Pro svůj odvážný čin jsem rafinovaně zvolila rozbitou D1, aby byla pozornost mého chlebodárce co nejvíce roztříštěna. Pustil volant a s chutí se zakousl do slisovaného zrní maskujího avokádo a rajčata. Překvapením se volantu zase chytil, čímž žvanec v dlani úspěšně rozdorbil na několik menších. Když mu kus krajíce hojně pomazaného mastným bazalkovým pestem ozdobil rozkrok ležérních kalhot a mezi předními zuby se mu vzpříčil houževnatý lístek rukoly, padlo první sprosté slovo. Brzy byl na spadnutí i můj vyhazov nejen ze zaměstnání. Během pátrání po záhadně zmizelé mozzarelle v okolí řadící páky jsme vjeli do nebezpečného zúžení a nebýt bleskových smyslů řidiče, jistě zjitřených tím novým, zdravým zážitkem, rozdovádíme se mezi betonovými zátarasy jako jamajský bob v olympijském korytě. Na místo určení jsme dojeli mlčky, ticho páraly jen naše kručící žaludky. Šéf svoji svačinu poztrácel, já zavrhla, abych ho nedráždila.
Toto drobné fiasko si vyžádalo lehkou zdravokárnou odmlku, kterou jsem využila k experimentální gastronomii s červenou řepou. Hned první vaření nevyzpytatelných bulv v páře šestého smyslu chytré mikrovlnky skončilo ničivým výbuchem a voláním malířů, a tak jsem přešla k sympatičtější dýni. Ta mě připravila o špičku překážejícího prstu, ale rozhodně ne o motivaci. Kdy jindy roznášet dobro, když ne o Vánocích? Moje celozrnné perníčky mají tvar srdce, hraju na city. Žádnou větší akci však letos nerozjíždím. Loni jsem totiž zdravým pečením strávila nesrovnatelně víc času a výsledek? Delikátní banánové bochánky se někde mezi troubou a uložením do krabice změnily v gumové projektily s kinetickou energií hopsakoule. Křupavé mandlové sušenky z bílků zase prožily transformaci v libovolně srolovatelné odličovací tampóny s mimořádnou savostí. Největší ránu mi ale zasadily neřestné sádelňáky, které jsem připravila jako test síly předsudků. Záměrně jsem tu hromadu cholesterolu, bílé mouky a rafinovaného cukru vydávala za ztělesnění zdraví a čekala, že uvedením mylného složení bude jejich osud zpečetěn. Nebyl. Sádelňáky byly sežrány takovým fofrem, že nestihly ani zmastit papír pod sebou a konzumenti se ještě těšili, jak z toho budou fit.
Přátelé, loučím se s Vámi novoročním přáním sic promaštěného, leč pevného zdraví a spokojenosti, ať už žijete jakkoliv. Soudit totiž umí každej blbec. A já jdu na ten guláš.
Pro ONA Dnes
