Můj mistr světa
Když jsme před lety utvořili snový, lyžařský pár, čímž jsme vzrušili zejména bulvární plátky typu “Podhorská drbna“ či “Šustlo se ve stopě“, nijak zvlášť jsme si nerozuměli. Zato jsme spolehlivě dokázali předpovědět, jak ten druhý dopadne v důležitých závodech, což bylo oboustranně výhodné a pro zachování vztahu plně dostačující. Jenže zatímco partner to nemohl mít jednodušší, neboť stačilo předpokládat, že budu mezi posledními deseti, ze mě se musel stát senzibil. „Dneska budeš čtvrtej a zejtra taky,“ volala jsem mu jednou před veledůležitou sérií běžeckých závodů za polárním kruhem. „Kdybys řekla čtyřicátej, možná bych ti věřil a byl bych za to rád,“ prskal v záchvatu smíchu. Skončil čtvrtý a zítra taky. Stejnou předtuchu jsem měla i před jeho prvním mistrovstvím světa na domácí půdě. „Pojedeš finále,“ vnadila jsem ho před sprinterským kláním. „Tak jo, to beru!“ Zvykl si rychle. Ten den to finále jel a já s ním.
Když urval senzační šestej flek a stal se miláčkem národa, zahodila jsem fandící plechovku nacpanou šrouby a maticemi a prolítla překvapenou ochrankou přímo do mix zóny. Spoléhala jsem na to, že je ze mě minimálně stejně hotovej jako já z něj, takže jsem se mu během televizního rozhovoru oddaně pověsila kolem krku. Image lamače holčičích srdcí byla nenávratně pryč. Znechuceného pohledu, kterým moje láskyplné gesto mimoděk ocenil, jsem si všimla až večer. Stala jsem se politováníhodnou hvězdou dne v Brankách, bodech, vteřinách.
O čtrnáct dní později jsem na mistrovství světa závodila i já. Napjatě se očekávalo, jestli mezi dravými boulařkami konečně prorazím. A já v těch ledových, japonských boulích skutečně prorazila. Bohužel jen reklamní banner vytyčující hranice závodní trati. „Vždyť si včera říkal, že to dopadne dobře,“ bulela jsem pak ukřivděně svému běžkaři do telefonu. „Vždyť jo, přežilas to tentokrát bez úrazu. Vůbec sem se o tebe nebál.“
Během další dvouleté přestávky do příštích šampionátů jsme na sobě tvrdě makali a výsledkové souznění vyladili do posledního detailu. Chabou výkonnost, která moji drahou polovičku z účasti na vrcholné akci tentokrát úplně vyloučila, jsem se rozhodla přebít něčím větším, aby se můj princ necítil trapně. Zlámat si tři obratle dalo práci, ale povedlo se a taky jsem nikam nejela. Už nikdy. Zůstal na to sám. I když, jak se to vezme. Následující světový šampionát v Itálii jsem coby jeho nejvěrnější fanynka prožila v obytném voze na opuštěném, zavátém parkovišti hned vedle tratí. Nakonec jsem byla ještě věrnější, než jsem chtěla. Kvůli přívalům sněhu a velkému mrazu nešlo domů odjet dřív než tři dny po mém drahém.
Dva roky nato jsem měla tu čest provázet svoji lásku i na mistrovství světa ve Švédsku. Den před jeho nejsilnější disciplínou jsme společně zjistili, že už nejsme dva, ale tři. Nelehkou úlohu věštce dobrých výsledků za mě konečně přebral někdo jiný. Po letech znovu šestej flek, ale tentokrát chutnal jinak. Z lamače holčičích srdcí se pomalu stával táta.
„Tátáááááá,“ řvala během letošního šampionátu lyžařských klasiků, který jsem poprvé neprožila přímo v srdci dění, malá kopie pana Božského a píchala při tom tátu v televizi do oka. Tvářil se pyšně, ten náš synek. Ještě, že nikdy neviděl závodit mě. Tak nějak tuším, že ani tentokrát bych z něj “máma“ nedostala. Takhle mám pořád možnost udělat na něj první dojem a něčím ho opravdu ohromit.
Pro Ona Dnes
Šárka Razýmová
Život na gumě
Taky máte za sebou dětství plné rodinných cyklovýletů strávených v závěsu na gumicuku za vašimi rodiči? Kdybych tenkrát tušila, co je to karma, možná bych svému funícímu otci do kopce tak nepřibržďovala.
Šárka Razýmová
Moc máma
Nedávno mi šéfová vyčetla, že jsem “moc máma“. Ten obrat mě zaskočil. Ale protože jsem pracovnice svědomitá a sebereflexe mi není cizí, postavila jsem se tomu čelem a hluboce se nad sebou zamyslela.
Šárka Razýmová
Doba ohluchlá
Taky vám život přijde čím dál tím hlasitější? Umlčujeme pochybnosti o sobě samých, planeta volá o pomoc, ozývají se stárnoucí klouby a celé davy si na telefonu zamilovaly funkci hlasitého odposlechu. Z toho aby jeden ohluchl.
Šárka Razýmová
Ňaderná zbraň
Jsou lékařské obory, kde jsou si pacient a lékař prakticky rovni. Třeba psychiatrie, kde oba ví, že mají pravdu. Mnohem víc je ale těch, v nichž se pacient chytá do poněkud nekomfortních diskriminačních pastí.
Šárka Razýmová
Báječní hostitelé a ti druzí
Jsou tu Vánoce. Za okny se rozsvěcují stromečky, ve školkách a školách se sborově chystají do Betléma, ulice září tisíci světýlek a z obrazovek útočí Popelka na dvanáct způsobů.
Šárka Razýmová
V zenu
Když jsem se v pubertě snažila za pomoci genů, osudu a věcí mezi nebem a zemí přesvědčit zainteresované, že dělat ze mě lyžařskou akrobatku může mít stejné dopady jako vyvíjet zbraň hromadného ničení, víte, co mi odpověděli?
Šárka Razýmová
U fotografa
Jsem tolerantní žena. Nenutím děti dojídat večeři, pravidelně ponoukám muže, aby si zašel na pivo a zásadně nepřemlouvám rodinu ke společnému focení objektivem profesionála.
Šárka Razýmová
Záplava
Trčím v díře, ruce prkenně natažené podél těla a pociťuji smíření. Do hlavy mě opakovaně tříská barevná, dřevěná palička a já zajíždím stále hlouběji. Paličku drží moje dítě. Ve tváři má takový ten výraz vyšinutého děcka z hororů.
Šárka Razýmová
Pokrok nezastavíš
Kde jenom ta složka ....ještě včera tu byla. Ha! Tady je. Nebyla ještě večer žlutá? Někdo mi ji přebarvil. Všechny je přebarvil! Z mého počítače se přes noc stal někdo jiný. Zase??
Šárka Razýmová
Na samotě u lesa
Dokud jsme žili v malém, podhorském městě, setkávala jsem se s názory, že jsme mučedníci dobrovolně trpící pravěkou infrastrukturou, nulovým společenským vyžitím a půlročními sněhovými závějemi.
Šárka Razýmová
Napořád
Měla to být formalita. Svatba po jedenáctiletém vztahu, během něhož se ze dvou stanou čtyři, už prostě nikoho nadšením nerozhýká. Ale nebyla by škoda to odfláknout, když je to jednou za život?
Šárka Razýmová
Škol(k)a života
Tak už i na nás došlo. První rok ve školce. První lásky. První tsunami bacilů. První pugét kytek. Ty nejhezčí dostaly kuchařky, to je jasný.
Šárka Razýmová
Láska lyžařská
„Budu se vdávat!“ vrazila jsem radostně babičce pod nos opravdickej zásnubní prsten. „No, tak se z toho hlavně nepo..,“ zchladila mě ta, od níž bych pochopení mých konzervativních sklonů čekala zdaleka nejvíc.
Šárka Razýmová
Krát dva
I když byla celá planeta dávno přesvědčená, že nikdy neporodím a už navždycky zůstanu jako bójka s nohama, nakonec jsme překvapili.
Šárka Razýmová
Iluze v háji
Jsem snílek. Ale že během očekávání prvního potomka postavím vzdušný zámek takových rozměrů, překvapilo i mě samotnou.
Šárka Razýmová
Nebe, peklo, ráj
Jsme tu jen na skok, a tak by byla škoda se při něm ani neodlepit od země. Mě dostává do vzduchu plnění snů. Jakýchkoliv. Na jejich třídění není prostor, plním si to všechno. Ostatně, noční můra je taky sen, ne?
Šárka Razýmová
Svatební cirkus
Gejzíry lásky a dojetí, dokonale padnoucí sněhobílé šaty, katalogové počasí a ochota všech se vším pomoci bez keců a nárokování odměny.
Šárka Razýmová
Běžecká čítanka
Běhání je podobná věda jako čtení. Klást rychle jednu nohu před druhou či přelouskat jednotlivá písmena zvládne sice skoro každý, ale dát tomu všemu řád a formu, srozumitelnost a emoce, to už dá zabrat.
Šárka Razýmová
Fotbalu zdar? Nazdar!
Fotbal v mém nitru od nepaměti živí plamenné dilema, které ještě sílí se sílící propagandou některého z tradičních čutálistických svátků. Milovat nebo nenávidět? Tak nějak tuším, že ani letošní Euro mi to nevyřeší.
Šárka Razýmová
Vynález zkázy
Mateřství mě neomylně katapultovalo mezi zástupce zcela specifického živočišného druhu. Vyznačujeme se hybernujícím mozkem, deseti rukama a několika koly. A řeknu vám, naučit se s těmihle proporcemi žít, není žádná sranda.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 | další |
- Počet článků 126
- Celková karma 16,02
- Průměrná čtenost 3523x