Moje Koruna Himálaje

Vylezla jsem společně s Radkem Jarošem na K2. V myšlenkách jsem mu při každém kroku seděla za krkem a domlouvala, ať neblbne. V noci mě ze snů o ledovcových trhlinách budilo lapání po dechu a odkrvené prsty. Ještě, že jsem nepodlehla čurání do flašky. Ale dokázali jsme to!

Během dobývání posledních výškových metrů, které jsme si všichni kromě horolezce-hrdiny mohli jen představovat, jsem bezostyšně šlapala po svých zásadách a navzdory odporu k moderním technologiím lamentovala, že svět není ještě o něco víc online. Marné čekání na ultra moderní vrcholové selfíčko jsem si krátila pročítáním internetových diskuzí. „Proč tam ten blázen vůbec leze?“ byl nejčastější příspěvek. „No jo, PROČ?“ dohnala vzápětí tahle palčivá otázka lidské existence i mě a svou naléhavostí mi z nateklého kotníku sestřelila pytlík mražené kukuřice. Stejnou otázku měl v očích i doktor, jemuž jsem se probelhala ordinací s důvěrným přiznáním, že mi na pětadvacetikilometrové túře Jizerkami přišlo blbý jenom jít, takže jsem celou cestu běžela. Jak známo, na světě je mnohem víc otázek, než odpovědí, a tak jsem jen pokrčila rameny a s žádankou na rentgen opustila lokál.

Podobně naléhavé PROČ mě před nedávnem dohnalo i ráno poté, co jsem se na powerjóze rozhodla vyhrát lektorkou vyhlášenou soutěž o výdrž v takzvaném prkně. Zatímco ostatní cvičenky setrvaly v pozici jen o trochu déle, než je nutné k patřičnému vyrýsování břišních buchet a pak si položené na karimatkách okusovaly nehty, já se společně s jediným přítomným mužem proklepala třetinou lekce a nedbala ani blížícího se bezvědomí, ani naléhání nervózní cvičitelky, že už by to opravdu stačilo. Vyhrála jsem reklamní skleničku a müsli tyčinku, kterou jsem stejně nemohla sníst, protože se mé ruce nedokázaly přiblížit k ústům.

Důvody sebedestruktivního počínání jsem marně hledávala už v dětství. Třeba na táboře v Chorvatsku, kam jsem si jela vyléčit astma. Bylo mi dvanáct a v otázce přirozeného vývoje u mě příroda spala jako špalek, takže zatímco vrstevnice nosily první bikiny, hrály svlíkací flašku a hloubkově řešily pupínky, já se po pláži promenádovala v neforemných, zelených, celkových plavkách, na hlavě si každé ráno česala přísného ježka a s klukama hrála maximálně fotbal. A když mě pak někdo se smyslem pro opravdu černý humor přihlásil do táborové soutěže miss, nejen, že jsem ukřivděně neutekla do vyprahlých křovin, ale ještě jsem zatoužila celé klání ovládnout. Ani vytahané plavky, ani tričko, legendárně nacpané do květované sukně, ba ani procitěná anglická píseň mi triumf samozřejmě nezajistily.

Otázka PROČ byla na místě taky o tři léta později, když jsem při lyžovačce na francouzském ledovci prohlásila, že skočím salto i přesto, že byla v případě tohoto prvku zcela přeskočena jakákoliv přípravná fáze s použitím měkčího dopadu. Výsledkem bylo prokousnuté koleno, rozkopnutý nos a indigo efektně rozlité po celém obličeji. Odpověď na tutéž otázku by jistě ocenili i vysokoškolští profesoři dohlížející na průběh přijímaček z tělocviku. K plnému počtu bodů z gymnastiky vedla tenkrát desítka zvládnutých výmyků na hrazdě. Přišlo mi to málo, takže jsem jich v touze předvést, že o takovou studentku opravdu nemohou přijít, vystřihla rovnou dvacet. Pak mě z náčiní násilně odtrhli kroucením prstů a já po zmateném nárazu do žebřin opustila žíněnku až na druhý pokus. Pár let poté, co jsem byla díky svému heroickému výkonu na univerzitu přijata, se ono pověstné PROČ vyrojilo znovu, tentokrát v případě volitelných předmětů. Díky neuvážlivé potřebě ohromit kybernetický mozek mého partnera jsem se tak protrápila kompletními základy programování a teorií relativity.

A čím jsem starší, tím je to horší. Právě teď odhodlaně kráčím za ziskem zelené karty a fakt, že golf vlastně nesnáším, mě nijak nelimituje. Ptáte se PROČ? V životě se s touhle otázkou setkáme pravděpodobně víckrát než s kartáčkem na zuby, ale uspokojivá odpověď nepřijde nikdy. Takže navrhuju: Přestaňme se ptát a dělejme věci prostě proto. Shodíme tak ze zad batoh plný zbytečných pitomostí a s nově nabytou lehkostí se v naší expedici životem vyškrábeme výš. Všichni totiž máme svou Korunu Himálaje. Jen každý s jinými vrcholy..