Fotbal v mém nitru od nepaměti živí plamenné dilema, které ještě sílí se sílící propagandou některého z tradičních čutálistických svátků. Milovat nebo nenávidět? Tak nějak tuším, že ani letošní Euro mi to nevyřeší.
Náš rozporuplný vztah začal klíčit už v dětství, kdy jsem byla, z přesvědčení maminky, že to bude čupr, ostříhána na slušivou “deku“. Účes podle nejaktuálnější módy mě okamžitě zařadil mezi bezvýhradné stoupence Jágra a stejně střihlých fotbalistů. Nadšení z toho, že jsem za všech okolností středem pozornosti, po čase vystřídalo prozření, že ať tráva nebo led, můj sestřih je každopádně průser.
Na revoltu jsem se zmohla až ve čtrnácti, a tak mě deka provázela i celým druhým stupněm základní školy, který jsem absolvovala v jediné sportovní třídě ve městě - osudově fotbalové. Nejoblíbenější zábavou mých spoluhráčů bylo tehdy vyhazování všech předmětů, které vyučující ve spěchu ze spárů fotbalové zoo zapomínali na katedře, z okna ve třetím patře. I když mi tato kratochvíle nepřišla inteligenčně příliš na výši, svoje parťáky jsem kryla a lhala kantorům do očí. Díky mé pověsti svatouška celý sbor včetně fyzikáře roky věřil, že se kalkulačka, třídnice sousedních osmáků, či bandaska na oběd můžou jednoduše vypařit. Spolužáky jsem si proti sobě nemohla poštvat už proto, že jsem celým svým pubertálním srdcem milovala třídního brankáře Kubu. Dokonce jsem se kvůli němu naučila takovou tu fintu, jak běžíte, překročíte mičudu, navalíte si ji na patu a efektním obloukem ji zase přehodíte přes hlavu. Vzhledem k tomu, že kopnout mi míč bylo stejně riskantní jako svěřit mi do rukou nabitou osmatřicítku, jednalo se vskutku o husarský kousek.
Patičkou jsem sice zabodovala, ale plamen to nezažehlo. Skórovala jsem až o pár let později do sítě sexsymbolu Jendy. Byl roztomilej, tetovanej a měl namířeno do Chelsea. Nebo to aspoň říkal. Často jsem snila o tom, jak spolu budeme pod deštníkem a v holínkách vychovávat na předměstí Londýna dvě rozkošné děti a budeme se topit v penězích. Dodnes nevím, kde se stala chyba.
Velké fotbalové zklamání přišlo i s premiérovým prvoligovým zápasem zhlédnutým z novinářské židle. Tribuny zely prázdnotou, po hřišti se motala banda simulantů a brány byly nejspíš zakryty nějakým neviditelným plexisklem. Nespravila to vůně mastných klobás, světlice vystřelená do zadnice jednoho z rozhodčích, ani výprava do srdce prořídlého hloučku napitých fanoušků. Oplzlé návrhy, lascivní olíznutí mikrofonu a pocintaná šála v barvách domácího klubu v roli kovbojského lasa mě zastihly zcela nepřipravenou, a tak jsem se zmohla akorát na hysterický smích a střemhlavý pád za policejní kordón střežící fanklub hostů. Právě rozhlasácký mikrofon však stál i za překvapivým zjištěním, že fotbalisti nejsou zas až takoví blbci, jak se traduje.
Nejpopulárnější sport na světě ve mně rozpoutává zcela protichůdné emoce, což může být považováno za podivínství hraničící se skandálem. Jenže já neumím zůstat neutrální a prostě si ho nevšímat. Letošní Euro, stejně jako všechna předchozí, určitě sledovat nebudu. Ale určitě na něm zase něco zkritizuju. A zamiluju se do nějakého toho gólmana. Zkrátka nevím, kam se přiklonit. Ale vnitřně tuším. Nedávno jsem se synkem v náručí vybírala v obchodě látkové plíny. Jakmile se energicky natáhnul po zeleném kousku s fotbalovými míči, instinktivně jsem mu málem urazila ruku. Tak aspoň, že moje podvědomí má jasno...
Pro Ona Dnes na zadané téma
