Zachraňte Willyho!
Během únorové pracovní mise ve Švédsku jsem dostala mrtvici. Pravé oko vidělo rozmazaně, levé ucho šumělo, večer mě všudypřítomné barevné mžitky sestřelily na dno sprchového koutu. Noční lačná konzumace dvou pomerančů a půlky štangle křemešníku mi napověděla, že se nejedná o mrtvici, nýbrž těhotenství.
Skutečnost, že se na mateřství tak nějak nehodím, naznačil už výraz lékárnice o pár hodin později, kdy jsem se svou vizáží pubertální patnáctky rozrazila dveře skandinávské apatyky. Zcela nediskrétně jsem na pult hodila zvýhodněné balení testů, vytáhla růžovou peněženku se slonem a až při pohledu do skelných očí prodavačky zrudla. I ve svých devětadvaceti jsem se zastyděla, jak kdyby mě zbouchnul spolužák na školní besídce. Za čtyři dny mi moji těhotenskou domněnku potvrdila i paní doktorka. Místo obligátních otázek na kyselinu listovou jsem ji znepokojila praktickým dotazem na povolené množství alkoholu. Následoval výpočet přibližného dne početí. „Jé, to Aleš nebyl doma,“ vyprskla jsem smíchy, načež se lékařka i sestra napřímily a uštědřily mi velice káravý pohled. Pak se ukázalo, že se doma otočil, bohužel to bylo v době, kdy jsme oba zobali antibiotika jak sýkorky slunečnici, takže dítko má položené základy pro slibnou dráhu feťáka.
Uběhly čtyři týdny a já vyfasovala těhotenskou legimitaci. Oduševněle se tvářící velryba na obálce ve mně vyvolávala záchvaty smíchu i pláče najednou, tak jsem ji radši zakryla prvním rozmazaným flekem z ultrazvuku. Cestou domů jsem průkazku ztratila, to bylo poprvé, od té doby tak činím pravidelně. Ani ten papírek počurat neumim. Když mě s ním sestra poprvé vyslala na záchod se zmínkou o krátkém setrvání ve středním proudu, myslela jsem, že se bavíme o hudebních trendech. Barevná okýnka se nezměnila ani poté, co se papírek zmáčený od kraje ke kraji skoro rozpustil. Rozhodnutí odolat pokusu otestovat jeho způsobilost pod proudem z kohoutku se nakonec ukázalo jako správné.
Ještě v pátém měsící jsem si odmítala připustit, že tímhle pro mě všechno končí. A tak jsem trhala rekordy při horských túrách (a následně se kácela k nohám toho, co mi to udělal), vyrážela ostrým klusem do lesů (abych se vzápětí poníženě vracela s pocitem, že jsem spolkla rozlítaný squashový míček) a natahovala stále pevnější podprsenky (ve snaze zamaskovat dramaticky bující poprsí). Všechno marný. V šestém měsíci jsem se vzbudila a zjistila, že mi přes noc vyrašil půlmetrový pupek. Tatam bylo běhání, šatník vysvalené atletky, vlastnosti železné ženy. A taky rozum. Návštěvy zpravodajských portálů vystřídalo sjíždění mamawebů, pročítání zaručených receptů proti zácpě a nakupování olejů na strie. Do sedmého měsíce jsem se doslova překulila, hyperaktivitu štíhlé sexytěhulky nahradila bezmoc kytovce v zajetí. Šetřím síly, klouby a nejvíc prachy, partner mi říká Matka spořivá.
Trapič ve mně však stejně dává jasně najevo, že ani měsíce vyhlížená zodpovědnost ze mě jeho milovanou matinku neudělá. Při prvním pokusu o 3D ultrazvuk na mě neomylně vystrčil zadek a ještě u toho pohrozil pěstí. Neschopnost vztyčit prostředníček nahradil při další návštěvě opakovaným předvedením důkazu, že opravdu není žádná slečinka (což ocenil zejména jeho pyšný otec dojatě brblající něco o vejcích) a na poslední kontrole mi synáček zadělal na pořádné předporodní trauma. To když konečně ukázal svou tvář. V momentě, kdy z obrazovky zasvítil děsivý škleb Jokera z Batmana a lekly se i ostřílené zdravotnice, padlo rozhodnutí, že k postýlce budu chodit jedině s paralyzérem. Jasně, hlavně, když to bude zdravý. Ale má se narodit na Halloweena a už to samo o sobě je podle mě dost blbej vtip.
Tak nám držte palce!
Šárka Razýmová
Život na gumě
Taky máte za sebou dětství plné rodinných cyklovýletů strávených v závěsu na gumicuku za vašimi rodiči? Kdybych tenkrát tušila, co je to karma, možná bych svému funícímu otci do kopce tak nepřibržďovala.
Šárka Razýmová
Moc máma
Nedávno mi šéfová vyčetla, že jsem “moc máma“. Ten obrat mě zaskočil. Ale protože jsem pracovnice svědomitá a sebereflexe mi není cizí, postavila jsem se tomu čelem a hluboce se nad sebou zamyslela.
Šárka Razýmová
Doba ohluchlá
Taky vám život přijde čím dál tím hlasitější? Umlčujeme pochybnosti o sobě samých, planeta volá o pomoc, ozývají se stárnoucí klouby a celé davy si na telefonu zamilovaly funkci hlasitého odposlechu. Z toho aby jeden ohluchl.
Šárka Razýmová
Ňaderná zbraň
Jsou lékařské obory, kde jsou si pacient a lékař prakticky rovni. Třeba psychiatrie, kde oba ví, že mají pravdu. Mnohem víc je ale těch, v nichž se pacient chytá do poněkud nekomfortních diskriminačních pastí.
Šárka Razýmová
Báječní hostitelé a ti druzí
Jsou tu Vánoce. Za okny se rozsvěcují stromečky, ve školkách a školách se sborově chystají do Betléma, ulice září tisíci světýlek a z obrazovek útočí Popelka na dvanáct způsobů.
Šárka Razýmová
V zenu
Když jsem se v pubertě snažila za pomoci genů, osudu a věcí mezi nebem a zemí přesvědčit zainteresované, že dělat ze mě lyžařskou akrobatku může mít stejné dopady jako vyvíjet zbraň hromadného ničení, víte, co mi odpověděli?
Šárka Razýmová
U fotografa
Jsem tolerantní žena. Nenutím děti dojídat večeři, pravidelně ponoukám muže, aby si zašel na pivo a zásadně nepřemlouvám rodinu ke společnému focení objektivem profesionála.
Šárka Razýmová
Záplava
Trčím v díře, ruce prkenně natažené podél těla a pociťuji smíření. Do hlavy mě opakovaně tříská barevná, dřevěná palička a já zajíždím stále hlouběji. Paličku drží moje dítě. Ve tváři má takový ten výraz vyšinutého děcka z hororů.
Šárka Razýmová
Pokrok nezastavíš
Kde jenom ta složka ....ještě včera tu byla. Ha! Tady je. Nebyla ještě večer žlutá? Někdo mi ji přebarvil. Všechny je přebarvil! Z mého počítače se přes noc stal někdo jiný. Zase??
Šárka Razýmová
Na samotě u lesa
Dokud jsme žili v malém, podhorském městě, setkávala jsem se s názory, že jsme mučedníci dobrovolně trpící pravěkou infrastrukturou, nulovým společenským vyžitím a půlročními sněhovými závějemi.
Šárka Razýmová
Napořád
Měla to být formalita. Svatba po jedenáctiletém vztahu, během něhož se ze dvou stanou čtyři, už prostě nikoho nadšením nerozhýká. Ale nebyla by škoda to odfláknout, když je to jednou za život?
Šárka Razýmová
Škol(k)a života
Tak už i na nás došlo. První rok ve školce. První lásky. První tsunami bacilů. První pugét kytek. Ty nejhezčí dostaly kuchařky, to je jasný.
Šárka Razýmová
Láska lyžařská
„Budu se vdávat!“ vrazila jsem radostně babičce pod nos opravdickej zásnubní prsten. „No, tak se z toho hlavně nepo..,“ zchladila mě ta, od níž bych pochopení mých konzervativních sklonů čekala zdaleka nejvíc.
Šárka Razýmová
Krát dva
I když byla celá planeta dávno přesvědčená, že nikdy neporodím a už navždycky zůstanu jako bójka s nohama, nakonec jsme překvapili.
Šárka Razýmová
Iluze v háji
Jsem snílek. Ale že během očekávání prvního potomka postavím vzdušný zámek takových rozměrů, překvapilo i mě samotnou.
Šárka Razýmová
Nebe, peklo, ráj
Jsme tu jen na skok, a tak by byla škoda se při něm ani neodlepit od země. Mě dostává do vzduchu plnění snů. Jakýchkoliv. Na jejich třídění není prostor, plním si to všechno. Ostatně, noční můra je taky sen, ne?
Šárka Razýmová
Svatební cirkus
Gejzíry lásky a dojetí, dokonale padnoucí sněhobílé šaty, katalogové počasí a ochota všech se vším pomoci bez keců a nárokování odměny.
Šárka Razýmová
Běžecká čítanka
Běhání je podobná věda jako čtení. Klást rychle jednu nohu před druhou či přelouskat jednotlivá písmena zvládne sice skoro každý, ale dát tomu všemu řád a formu, srozumitelnost a emoce, to už dá zabrat.
Šárka Razýmová
Můj mistr světa
Klofla jsem pana Božského. Má geniální, matematický mozek, sexy svaly, stejně zvrácený smysl pro humor jako já a vlastní sny. A hromadu lyží!
Šárka Razýmová
Fotbalu zdar? Nazdar!
Fotbal v mém nitru od nepaměti živí plamenné dilema, které ještě sílí se sílící propagandou některého z tradičních čutálistických svátků. Milovat nebo nenávidět? Tak nějak tuším, že ani letošní Euro mi to nevyřeší.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 | další |
- Počet článků 126
- Celková karma 16,02
- Průměrná čtenost 3523x