Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Slečna Vadná

16. 02. 2015 9:26:08
Stejně jako většina mých kolegyň z té náladovější poloviny lidstva, i já přemýšlím, jak být dokonalou ženou. Jenže zatímco ty ostatní jsou ochotné připustit, že ne vždycky se zadaří, já můžu s jistotou prohlásit, že u mě gen dokonalosti chybí úplně. Nejsem ani trochu perfektní. A až se jednou stanu matkou, bude moje mateřství řešit evropský summit coby globální hrozbu.

Kompletní výčet toho, co neumím, ale měla bych, abych v dnešní společnosti obstála, by mohl čtenáře ponouknout zaslat mi rekomando uspávací injekci. Což zase nechci, protože na světě je i tak krásně. Omezím se tedy na oblast, která se u žen považuje za klíčovou už od dob mamutích diet, tedy domácnost.

Začněme tím nejdůležitějším – vejci. Neumím je uvařit na hniličku. Vždycky to buď přeženu a na talíř se mi s cinknutím vykulí modrý žloutek jako z dob školní čočky, a nebo se při srkání čirého bílku uklidňuju, že chytit dneska salmonelu už není jen tak. A nerozumím si ani s omeletou. I přes přísné následování instrukcí uvedených v kuchařce “Dulík, Bubík a Kulík vaří s dětmi“ se mi z ní s železnou pravidelností stává sypká, zespodu připálená a shora studená hromádka neštěstí. Když pominu vaječnou sabotáž, nezvládám v kuchyni ani další věci, třeba odhadnout množství připravovaného pokrmu. Vařím-li pro dva, je toho pro deset, má-li se najíst deset, stačí to sotva pro jednoho. Extra oddíl pak představují palačinky. Ingredience přidávám od oka, dokud to není tak akorát a pak přemlouvám elektrickou plotýnku, aby po třech hodinách nerovného boje neházela ručník do ringu. Počet kusů obvykle neklesá pod padesát, a to ani tehdy, chystám-li dezert jen pro sebe. Neumím nedojíst sklenici Nutelly, kterou otevřu kvůli namázání jedné palačinky a je mi jedno, jestli má ta piksla padesát nebo sedmsetpadesát gramů. Neumím otevřít pytel s müsli tak, aby se můj spolubydlící pokaždé, když to vidí, hlasitě neozval a nezačal demonstrativním šermováním nůžek napravovat škodu. Jak kdyby ty vločky ztrácely s rozpáraným obalem veškerou konzumační způsobilost. Člověka, který se mnou sdílí domácnost, nejspíš štvu i neschopností uložit otevřenou krabici s knäckenbroty do košíku s pečivem tak, aby na něj pokaždé nevypadla. To, že ho to trápí, soudím podle výrazu, s jakým naposledy sledoval proud drobků následujících na jeho nohy střepy rozlámaných sucharů. Kromě toho, že tam tu krabici dávám blbě, ji taky zásadně nevkládám hubou napřed.

Moje nemožnost v oblasti úklidu vlastně prostupuje celou domácností. Prach pedantsky otírám i z antistatických listů utrápených orchidejí, ale kvůli klaustrofobii nejsem schopná ho odstranit z pod obrovského šuplete pod postelí. Pořádkomil musí šuple vytáhnout a zalézt společně s vysavačem do hrůzunahánějící rakve. Já když tohle udělám, tak v momentě, kdy mě to polapí celou až po prsty na nohou, začnu panikařit a jsem schopná se v tý díře umlátit. Stačí si představit, že mě tam za hlasitého luxového hučení a mého vřískotu někdo zavírá. To, že mi bude třicet, nehraje v tomto případě vůbec žádnou roli.

Co na sobě ale opravdu nemám ráda, je geneticky zakořeněný rys pracovní polovičatosti. Pravidelně vynáším odpadky, ale obsah koše na papír věčně expanduje až do předsíně. Vyleštím jedno zrcadlo a u zbylých dvou dělám, že šmouhy nevidím, ačkoliv mi při každém pohledu deformují obličej. Umyju umyvadlo a vykašlu se na sprchový kout. Oholím si jednu nohu, druhou nechám chlupatou. Opláchnu talíře, ale hrnec schovám na potom (všichni víme, že očekávané “potom“ nastává teprve v momentě, kdy nemám v čem vařit). Mohla bych pokračovat do nekonečna, miniaturním rozměrům naší ubikace navzdory, ale nebudu. Pár příkladů k vylíčení mojí nuzné osobnosti a dokázání toho, že v tom nejste sami, úplně stačí. Taky je dost možné, že jsem v tom sama já. V tom případě dělejte, že se tenhle blog nestal.

Já osobně už se se stigmatem vlastní nedokonalosti hraničící s nemožností žít naučila a jsem ve fázi čekání, až to přijme i okolí. Jenom mě trochu děsí to mateřství. Moje dítě bude pořád hladové, opruzené a opakovaně nalézané ve dřezu, lednici nebo koši na prádlo. A jednou ho odvedu do školky a už ho z ní nikdy nevyzvednu.

Autor: Šárka Sudová | pondělí 16.2.2015 9:26 | karma článku: 26.48 | přečteno: 2346x

Další články blogera

Šárka Sudová

Svatební cirkus

Gejzíry lásky a dojetí, dokonale padnoucí sněhobílé šaty, katalogové počasí a ochota všech se vším pomoci bez keců a nárokování odměny.

28.6.2017 v 15:05 | Karma článku: 18.49 | Přečteno: 957 | Diskuse

Šárka Sudová

Běžecká čítanka

Běhání je podobná věda jako čtení. Klást rychle jednu nohu před druhou či přelouskat jednotlivá písmena zvládne sice skoro každý, ale dát tomu všemu řád a formu, srozumitelnost a emoce, to už dá zabrat.

27.3.2017 v 10:08 | Karma článku: 15.27 | Přečteno: 461 | Diskuse

Šárka Sudová

Můj mistr světa

Klofla jsem pana Božského. Má geniální, matematický mozek, sexy svaly, stejně zvrácený smysl pro humor jako já a vlastní sny. A hromadu lyží!

9.3.2017 v 9:59 | Karma článku: 31.48 | Přečteno: 3253 | Diskuse

Šárka Sudová

Fotbalu zdar? Nazdar!

Fotbal v mém nitru od nepaměti živí plamenné dilema, které ještě sílí se sílící propagandou některého z tradičních čutálistických svátků. Milovat nebo nenávidět? Tak nějak tuším, že ani letošní Euro mi to nevyřeší.

7.6.2016 v 10:22 | Karma článku: 19.48 | Přečteno: 1491 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Libuse Palkova

Existují v Evropě hranice?

Vstupem do Schengenu hranice sice zmizely, ale přesto člověk pozná, když přejede z jednoho státu do jiného-a nejen proto, že se změní nápisy. Jednou jsem vezla skupinu Amíků z Německa do Prahy a jejich vedoucí mě pěkně naštvala

20.8.2017 v 22:27 | Karma článku: 12.29 | Přečteno: 353 | Diskuse

Jan Tomášek

Žebrák - hrad a podhradí

Nedávno jsem psal o pražských hradech Václava IV a dnes si dovolím pozvat na malé zastavení na patrně nejoblíbenějším mimopražském hradě tohoto krále - totiž Žebráku. Pozornost bude ovšem zaměřena spíše na jeho podhradí.

20.8.2017 v 21:51 | Karma článku: 5.98 | Přečteno: 157 | Diskuse

Zdeněk Kloboučník

Proč do tý politiky lez?

„No protože je nenažranej,“ vystřelí od boku každý, kdo vidí do Babiše jak do hubený kozy. A když přidáte otázku, proč podpora ANO setrvale atakuje hranici 30 %, no tak to je taky jednoduchý, protože lidi jsou blbí.

20.8.2017 v 17:34 | Karma článku: 25.16 | Přečteno: 679 | Diskuse

Jan Pražák

Též u nás mohou být migranti nebezpeční

Hluboce by se mýlil ten, kdo by se snažil tvrdit, že jsme v našem státě v bezpečí před lidmi, kteří k nám migrují z cizích zemí.

20.8.2017 v 16:45 | Karma článku: 21.48 | Přečteno: 781 | Diskuse

Markéta Vaculová

Jak být v mezilidské komunikaci přímý aneb asertivní komunikace v praxi sociálních služeb

Asertivita je součástí zdravé mezilidské komunikace. Znamená to nebýt v komunikaci pasivní, manipulativní nebo agresivní, ale být přímý a ohleduplný k druhým, se současným zachováním svých práv a svého názoru.

20.8.2017 v 16:08 | Karma článku: 5.53 | Přečteno: 209 | Diskuse
Počet článků 110 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 3684

Srdcem horalka, tělem lyžařka, duší jogínka. Po životní etapě akrobatických karambolů mezi boulemi zakončené slušivým oceněním Kamikadze roku nyní usiluji o titul Matka století.

Seznam rubrik

Oblíbené stránky

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.