Znám ženský, co nechodí na veřejné záchody, protože když čůrají, tak to zvoní na celé kolo a to je podobně odsouzeníhodné, jako ulevit si přímo na chodníku. Občas se dětinsky bavím sledováním mistrů etikety komicky si muchlajících obličej ve snaze o diskrétní zakrytí právě používaného párátka. Často žasnu i nad těmi, jež jsou posláni do zadele a ještě za to poděkují a zamávají na rozloučenou. Někdo to zkrátka se slušností přehání, ale pořád je to lepší, než individua se syrovými znaky Homo neanderthalensis, které odolaly i tisícům let promyšlené evoluce.
Rázuju si to takhle známou trasou mezi nákupákem na Černém Mostě a metrem, když v tom mě předběhne týpek v bomberu, pletené hučce a režimu stand by a naprosto nečekaně mi flusne přímo pod nohy. Vyjeknu, nadskočím, plivanci se vyhnu a vynadám si za přehnanou reakci, všichni si někdy potřebujeme ulevit a všichni taky víme, že v tlačenicích přelidněného hlavního města se to vůbec nedělá snadno. Jenže týpek najednou zkušeně pootočí hlavu vpravo, sotva postřehnutelným pohybem levé ruky ucpávajícím jednu z nosních dírek nabije a zcela bez varování smrkne přímo za sebe. Tentokrát se vyhýbám zpomaleným zalomením v zádech jako v Matrixu. Jsem překvapená a nezmůžu se ani na šokované: „Cóóó?“ Pak se přistihnu, že plivníkovi vlastně závidím.
Na gymplu jsme byli s naším přehnaně ambiciózním třídním-tělocvikářem na cyklisťáku a když zjistil, že jsem jediná, kdo mu při šílené jízdě Jizerkami stačí, vyzval mě k riskantnímu závodu po nekonečné panelové cestě. Pedál na pedál, v srdci konkurenční boj, stehenní svaly napumpované k prasknutí. Helmy se nám při projíždění lesního úseku v odpoledním slunci mihotavě blýskaly, zlověstně se nám blýskalo i v očích a já se dostala do vedení. Opojný pocit z právě nabité pozice lídra jsem se rozhodla ještě podpořit pohrdavým projevem absolutní pohody a co může být k tomuto účelu lepšího než profesionálně provedené odsmrknutí do pangejtu? Nepovedlo se mi to ani náznakem a celý můj pohrdavý projev vlétnul třídnímu přímo mezi oči, čímž jsem ho ohrozila nejen na důstojnosti, ale díky přechodné slepotě i na životě. Od té doby riskuju salto přes řidítka a usmrkávám pouze do kapesníčku.
Proto je pro mě čin týpka v bomberu naprosto nepochopitelný a svým způsobem hrdinský. O poznání menší počet bodů by si ode mě jakožto nedobrovolného diváka vysloužil chlapík, v jehož společnosti jsem později Prahu autobusem opouštěla. Dokud byl vzhůru, vyvíjel snahu transportovat si při kašli ruku před ústa alespoň v každém třetím případě. Jenže po pár minutách rozhopsané jízdy po vzrušující “er desítce“ usnul, což mělo fatální následky i na jeho další tělesné funkce. Hlasité chrápání ten ochotník tu a tam proložil efektním dávivým chrchlem, u čehož se umaštěným čelem vždycky párkrát odrazil od opoceného okna vedle sebe. Studené sklo na dutinách zřejmě vykonalo své a probudilo rýmu, nikoliv však jejího majitele. K bublavému kašli a chrochtavému chrápání se tak přidalo ještě zvukově působivé popotahování. A chlapík s rukama pokojně složenýma v klíně roztomile dadal a ke svému tělu se nehlásil. Chtěla jsem ho ze své starostlivé podstaty proplesknout a věnovat mu jeden ze svých drahocenných kapesníků, ale nakonec mi došlo, že to nemá cenu. Naposledy jsem to udělala zrovna nedávno v jednom rakouském tiskovém centru, které bylo tak velké, že jsme si s ostatními kolegy novináři mohli vzájemně ťukat do klávesnic. Soused, šroubující mě svým neustálým popotahováním jak vývrtku, si kapesník sice s díky vzal a dokonce ho i použil, ale pak mi ten dárek stejně zase vrátil, když ho nechal ležet zmuchlaný na stole a já si ho spletla s myší. Holt házet perly sviním je zkrátka kolikrát smysluplnější.
Repertoár mých zážitků je velice pestrý, ale protože je dost možné, že u čtení tohoto blogu zrovna něco baštíte (i když teď už asi ne), nebudu už to natahovat a raději rovnou sdělím, co mám na srdci.
Vy všichni, a muži promiňte, ale týká se to především vás, tedy vy všichni, kteří ve společnosti pocítíte nutkavou potřebu ze sebe něco vypustit, někde se podrbat či povrtat, případně se v odrazu výloh pokochat některou z mimořádných částí vašich těl, čiňte tak, prosím vás, až po překontrolování vlastní expozice vůči ostatním. Já na oplátku slibuju, že už taky nikdy nikoho neposmrkám. Žijeme v moderní době, máme se rádi, jsme cool a friendly, žádný konzervy, ale až tak intimně se znát zase nemusíme. A možná, že tak zamezíme i té plošné chřipkové epidemii.
Rozumíme si?
