Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Home office

29. 10. 2014 10:28:31
Tuhle jsem se v práci houpala na židli a soustředěně kousala firemní propisku. Pohled mi občas zabloudil do barevného podzimu za oknem, v kochacích pauzách jsem nepřítomně hypnotizovala klávesnici a otevřený časopis, co ležel na ní. Byla sobota.

“Home office není pro každého“ zněl nadpis trefného článku přede mnou. Hned první odstavec se do čtenáře zhusta opřel a ptal se ho, jestli náhodou není víkend a on opět nesedí před domácím počítačem a nečumí ukřivděně z okna, zatímco se jeho pracovní výkon střemhlav řítí k nule. Poposedla jsem a vytáhla tužku z krku. Kdy jsem naposledy měla volný den, jsem si nevzpomněla. Zato se mi vybavilo, jak jsem šla ráno s košem a narazila do dveří, které neuhnuly, protože byly od čtvrtka zamčené. Práce mi nenápadně, ale o to důkladněji vykrádá život. Přerostla mi přes hlavu a začínám doutnat. Přiznat si to je prý prvním krokem k nápravě, což mě nakoplo k dalším činům.

První, co v článku v rámci prevence úplného vyhoření doporučovali, bylo striktní oddělení pracovního a domácího prostoru. To mi přišlo jako dobrý nápad, akorát v garsonce jen velmi těžko realizovatelný. Nejdřív jsem si udělala kancl na balkóně, ale ostré denní světlo mi znemožňovalo práci na počítači, tak jsem si prostory prohodila. Jenže když jsem pak večer sledovala skrz okno televizi, umístěnou svého času v kanceláři, a utírala si kapku na nose, došlo mi, že tohle řešení padne nejpozději s prvními mrazy. Další rada se týkala vizáže. Jelikož jsem se při procházení kolem zrcadla ve vytahaném pyžamu, s atomovým hřibem na hlavě a pletí v barvě hašeného vápna sama sebe už nějaký čas lekala, přijala jsem tuto nahrávku s prvoligovým zápalem. Budík mě začal vysílat do koupelny o pár minut dřív, abych stihla líčení a volbu garderoby. Za pár dnů se mi v plovoucí podlaze pod stolem objevily důlky od podpatků a v obličeji stresový záškub z každodenního zoufalství, že nemám co na sebe. Následovala mantra: Umět si zorganizovat čas. To by mi, myslím, šlo. V pauze na oběd si jdu čas od času zaběhat. Akorát už nestíhám obědvat. Pak autoři článku radili chodit víc do společnosti, abych jako nebyla oddělená. I tohle jsem vzala svědomitě a párkrát vyrazila do města na nákup. Jednou jsem se dokonce odvážila na úřad s propadlým řidičákem. Dovnitř jsem vplula před zavíračkou, ven jsem chtěla až po ní. Automatické dveře mě nechtěly pustit. Skákala jsem před čidlem a trapně vytahovala ruce do výšky jako trpaslík na basketu. Nic. Couvala jsem a rozbíhala se vstříc dveřím různými rychlostmi. Nic. Zkusila jsem úder loktem. Lidé procházející po hlavní třídě koukali vyděšeně. Jedna paní venku se rozhodla mi pomoci. Stály jsme proti sobě, mezi námi tlusté sklo a nevyřčené souznění. Mávala rukama. Snažila jsem se na ní dokřičet, že to už jsem zkoušela. Konečně mě donutila stočit pohled na zeď vlevo. Byl tam vypínač s křiklavým nápisem “dveře“. A fungoval.

Kdepak, společenské záležitosti je po dlouhodobé izolaci potřeba dávkovat postupně, takže druhý pokus o socializaci proběhl v intimitě kamarádčiny kuchyně. Po třech hodinách mého monologu nad vystydlou cibulačkou usnula jako špalek a jediné sdělení, ke kterému se ten večer dostala, bylo zachrápnutí přidušené ošatkou s chlebem pod jejím obličejem. Domů jsem přijela po půlnoci. V popelnici před panelákem se náruživě hrabal spoluobčan, který problém s home officem určitě nemá. Další srážka se společenskou realitou mě na čtyřicet minut uvěznila v autě, kde jsem trpělivě čekala, až to domnělý gauner protřídí a nechá mě projít. Zachránila jsem se divokým výpadem na nicnetušícího kolemjdoucího, který se dal na útěk. Bezdomovec ho následoval. Rozhodla jsem se, že radši přestanu tlačit na pilu a nechám svému nezvládnutému režimu práce z domova volný průběh. Mí nejbližší mě vyhořet nenechají. Třeba přítel už se do toho opřel. Koupil mi handsfree, abych mohla při práci vařit.

Pro sichr ale ještě vyzývám všechny své známé: Kdybyste mě dlouho neviděli, začněte, prosím vás, jednat. Nechci totiž skončit jako tlusťoška s chlupatýma nohama a ušmudlanou podprdou přirostlá k počítači, jejímž jediným hobby bude kontrola tučnícího konta skrze internetové bankovnictví. Vždyť všichni víme, že opravdové bohatství je úplně jinde.

A teď už jen vysvětlit to našim nadřízeným.

Autor: Šárka Sudová | středa 29.10.2014 10:28 | karma článku: 31.61 | přečteno: 5060x

Další články blogera

Šárka Sudová

Běžecká čítanka

Běhání je podobná věda jako čtení. Klást rychle jednu nohu před druhou či přelouskat jednotlivá písmena zvládne sice skoro každý, ale dát tomu všemu řád a formu, srozumitelnost a emoce, to už dá zabrat.

27.3.2017 v 10:08 | Karma článku: 12.93 | Přečteno: 389 | Diskuse

Šárka Sudová

Můj mistr světa

Klofla jsem pana Božského. Má geniální, matematický mozek, sexy svaly, stejně zvrácený smysl pro humor jako já a vlastní sny. A hromadu lyží!

9.3.2017 v 9:59 | Karma článku: 30.86 | Přečteno: 3127 | Diskuse

Šárka Sudová

Fotbalu zdar? Nazdar!

Fotbal v mém nitru od nepaměti živí plamenné dilema, které ještě sílí se sílící propagandou některého z tradičních čutálistických svátků. Milovat nebo nenávidět? Tak nějak tuším, že ani letošní Euro mi to nevyřeší.

7.6.2016 v 10:22 | Karma článku: 19.27 | Přečteno: 1472 | Diskuse

Šárka Sudová

Vynález zkázy

Mateřství mě neomylně katapultovalo mezi zástupce zcela specifického živočišného druhu. Vyznačujeme se hybernujícím mozkem, deseti rukama a několika koly. A řeknu vám, naučit se s těmihle proporcemi žít, není žádná sranda.

19.4.2016 v 9:40 | Karma článku: 22.75 | Přečteno: 1027 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Dana Adámková

Roztržitá

Každý, to občas zažije, prostě den blbec. To hned po ránu se na vás i káva šklebí. Leknete se vlastního odrazu v zrcadle, i když se na sebe hezky usmíváte.

24.6.2017 v 12:11 | Karma článku: 10.49 | Přečteno: 202 | Diskuse

Jan Andrle

Milujeme Česko!

Milujeme Česko. Opravdu?! No nevím, jak velikou láskou k mé vlasti zahraniční řetězec plane, ale pochybnosti mám.

24.6.2017 v 1:35 | Karma článku: 17.76 | Přečteno: 416 | Diskuse

Ladislava Šťastná

Jak to vnímám já: Děti jsou jak prdy – máš rád jen ty svoje

Tak tohle moudro jsem zaslechla docela nedávno a donutilo mě přemýšlet. Přemýšlet i o tom jak ve vlastních, byť nevychovaných dětech, uctíváme kult dítěte a považujeme naše nevychované potomky za dokonalost samu sebe...

23.6.2017 v 20:20 | Karma článku: 23.26 | Přečteno: 781 | Diskuse

Karel Trčálek

Zemanova svině

Nominativ, svině, svině. Genitiv, svině, sviň / sviní. Dativ, svini, sviním. Akuzativ, svini, svině. Vokativ, svině, svině. Lokál, svini, sviních. Instrumentál, sviní, sviněmi ...

23.6.2017 v 18:32 | Karma článku: 23.66 | Přečteno: 1414 | Diskuse

Milan Radek

Uctivý služebníček Macron poslušně hlásí že už těm neposlušným državám vynadal

Mutti mu přece jasně řekla že má těm vidlákům odvedle vynadat, aby už začali poslouchat, a on bez odmluv splnil rozkaz. Mutti přece nebude na vlastní ústa říkat to co může říkat on za ní. Marine Le Pen měla pravdu že ve Francii

23.6.2017 v 18:10 | Karma článku: 42.46 | Přečteno: 2307 | Diskuse
Počet článků 109 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 3706

Srdcem horalka, tělem lyžařka, duší jogínka. Po životní etapě akrobatických karambolů mezi boulemi zakončené slušivým oceněním Kamikadze roku nyní usiluji o titul Matka století.

Seznam rubrik

Oblíbené stránky

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.