Tradááá.... ??
Léto uteklo jako voda a zatímco školáci více či méně ochotně opět zaklekávají do startovních bloků, já pomalu vyhlížím vysvědčení. Když mi byl v květnu představen smělý plán učinit mě přes prázdniny zapálenou hráčkou, rozjela jsem záchvat chrochtavého smíchu. Než se o slovo přihlásil mozek, ozvalo se jindy zakřiknuté sebevědomí a bez varování egoisticky prohlásilo: „Jasňačka, to zvládnu,“ načež se chopilo náhodného golfového klacku a zahájilo zkázu odpalem kamsi do přeplněného parkoviště.
Dneska už jsem pokornější. Čas, který mi byl vyměřen, právě skončil a stejně jako kdysi ve škole, i teď pošilhávám po uplynulém čtvrtletí a vzpomínám, co jsem sakra dělala namísto svědomitého opravování plíživě se zhoršujících známek. A taky přemýšlím, jestli mám trenérovi jako poděkování přinést obligátní pugét a bonboniéru anebo flašku rumu. Bilancování nad mojí úspěšností v troufalé golfové misi provázely soucitné pohledy a nervózní smích většiny protagonistů. Na tom, že důstojnou tečku celého projektu si ale bez debat zasloužím, se shodli všichni. A tak jsem byla pod přísným dohledem vpuštěna na opravdové, velké hřiště.
Vzhledem k pokročilé hodině a samozřejmě i pokročilosti mých dovedností jsme prvních devět jamek přeskočili a rozkročili se rovnou na odpališti jamky č.10. „Ta je tady nejlehčí,“ mrknul na mě trenér zpoza volantu golfového vozítka a jel pomalu napřed, jako že mě okamžitě po úvodním brilantním odpalu za jízdy nabere a přiblíží k míčku, tak akorát zastavujícímu kousek od kýženého cíle. Než jsem uvěřila, že údaj na informační tabuli o vzdálenosti jamky není tiskovou chybou, obklopila mě samota. Další dvě minuty jsem se v daleké zeleni před sebou snažila zahlédnout vlajku zapíchnutou tam, kam se mám dostat. Pak jsem to vzdala a smířila se s faktem, že svůj historicky jedinkrát předvedený odpal na hranici sta metrů bych tady musela zopakovat aspoň pětkrát. To mě rozhodilo a první ranou jsem míček poslala pravoúhle vlevo. Tou druhou se horko těžko odkutálel dva metry a potřetí jsem se netrefila vůbec. Na obzoru se znovu objevilo vozítko s trenérem. „Co tam děláš?“ halekal na mě už zdálky. „Střízlivim,“ ohnala jsem se naštvaně já a konečně si přiznala, že kašlat čtrnáct dní na trénink a myslet si, že i tak ze mě bude mistr světa, je naivní ve všech sportech, golf nevyjímaje. V těsném závěsu mi došlo, že doporučením, abych přijela dřív a rozcvičila se, můj mravokárce asi nemyslel pětiminutové protažení prstů a tři kmity trupem, nýbrž dobrou hodinku na tréninkovém odpališti.
Zanedlouho jsem balancujíc v rákosí na břehu ozdobného rybníku šokovaně sledovala, jak kouč můj těžce vydolovaný míček neomaleně sbírá ze země a táhne mě za rukáv k dalšímu odpališti s vysvětlením, že s více než deseti ranami na jediné jamce už stejně nemá smysl pokračovat. Zaplavila mě obava, že dneska skórovat nebudu. „Nevěš hlavu, desítka je tady úplně nejtěžší,“ protiřečil si náhle ve snaze uklidnit situaci můj doprovod. Zbytek tréninku jsem uklidňovala já jeho. K nejistotě, co že mě to vlastně naučil, se přidala ještě rozmrzelost z chladu. Lekci v nastupujícím vlahém večeru neuvážlivě zahájil v krátkém rukávu a zatímco netrpělivě postával na greenu a drkotal zubama, já se s překotným pobíháním mezi ranami blížila ke každé jamce více než rozvážně a odhazovala propocené svršky. „No tak, nebuď nervózní. Hezky se uvolni, povol pánev a ničeho se neboj,“ do hlasu se mu vkrádala panika. A já si připadala jak v nepovedeném porno filmu. Chvilka pomíjivé slávy nepřišla ani na dalších jamkách a já musela tváří v tvář několika protřelým golfistům, zapomenutým v blížícím se soumraku na hřišti, čelit zmatení, kam až jsem z ryze začátečnického tréninkového prostoru dokázala v relativně skromném resortu zabloudit.
První návštěva opravdického hřiště skončila nečekaným fiaskem a to pro mě po sebevědomé představě špičkového výkonu byla pořádně tvrdá rána na solar. Moje sklenice je ale vždycky poloplná, takže i v tomhle trapasu vidím několik světlých momentů. Dramatické, fialové mraky, převalující se nad nekonečným, zeleným světem a navíc osvětlené kýčovitým západem slunce, působily, že jsem se v němém úžasu v už tak nekonečném martyriu úderů zastavovala a s otevřenou pusou hltala každý pixel. Zdecimovaný trenér, jehož mé bizarní představení připravilo o schopnost ovládat běžné životní funkce, mi bez odporu přenechal řízení golfové káry a to vzhledem k členitému terénu, hlubokým loužím z předešlého deštivého dne a pedálu sešlápnutému až k podlaze přineslo velice intenzivní prožitek nám oběma. A hlavně: Naprosté selhání mě nakoplo takovou silou, že jsem všechny budoucí volné dny nalezené ve svém diáři okamžitě láskyplně věnovala právě kalendáři svého kouče. Akorát nevím, proč se jeho nešťastný výraz ani poté nezměnil. Jasně, tečka za vydařeným letním projektem se trochu rozpila v nevzhlednou kaňku, na druhou stranu zajistila, že nepíchnu hole k rajčatům a jen tak se nevzdám. A když já se naštvu, to se teprve dějou věci!
S končícím létem se stále hlouběji nořím do svého živobytí - práce s tuzemskými lyžaři. Vynořím se zase až v dubnu, ale už teď vím, že společně s úlevným nádechem přijde i chuť znovu posunout hranice. A dost možná mezi nimi budou i ty golfové..
Šárka Razýmová
Život na gumě
Taky máte za sebou dětství plné rodinných cyklovýletů strávených v závěsu na gumicuku za vašimi rodiči? Kdybych tenkrát tušila, co je to karma, možná bych svému funícímu otci do kopce tak nepřibržďovala.
Šárka Razýmová
Moc máma
Nedávno mi šéfová vyčetla, že jsem “moc máma“. Ten obrat mě zaskočil. Ale protože jsem pracovnice svědomitá a sebereflexe mi není cizí, postavila jsem se tomu čelem a hluboce se nad sebou zamyslela.
Šárka Razýmová
Doba ohluchlá
Taky vám život přijde čím dál tím hlasitější? Umlčujeme pochybnosti o sobě samých, planeta volá o pomoc, ozývají se stárnoucí klouby a celé davy si na telefonu zamilovaly funkci hlasitého odposlechu. Z toho aby jeden ohluchl.
Šárka Razýmová
Ňaderná zbraň
Jsou lékařské obory, kde jsou si pacient a lékař prakticky rovni. Třeba psychiatrie, kde oba ví, že mají pravdu. Mnohem víc je ale těch, v nichž se pacient chytá do poněkud nekomfortních diskriminačních pastí.
Šárka Razýmová
Báječní hostitelé a ti druzí
Jsou tu Vánoce. Za okny se rozsvěcují stromečky, ve školkách a školách se sborově chystají do Betléma, ulice září tisíci světýlek a z obrazovek útočí Popelka na dvanáct způsobů.
Šárka Razýmová
V zenu
Když jsem se v pubertě snažila za pomoci genů, osudu a věcí mezi nebem a zemí přesvědčit zainteresované, že dělat ze mě lyžařskou akrobatku může mít stejné dopady jako vyvíjet zbraň hromadného ničení, víte, co mi odpověděli?
Šárka Razýmová
U fotografa
Jsem tolerantní žena. Nenutím děti dojídat večeři, pravidelně ponoukám muže, aby si zašel na pivo a zásadně nepřemlouvám rodinu ke společnému focení objektivem profesionála.
Šárka Razýmová
Záplava
Trčím v díře, ruce prkenně natažené podél těla a pociťuji smíření. Do hlavy mě opakovaně tříská barevná, dřevěná palička a já zajíždím stále hlouběji. Paličku drží moje dítě. Ve tváři má takový ten výraz vyšinutého děcka z hororů.
Šárka Razýmová
Pokrok nezastavíš
Kde jenom ta složka ....ještě včera tu byla. Ha! Tady je. Nebyla ještě večer žlutá? Někdo mi ji přebarvil. Všechny je přebarvil! Z mého počítače se přes noc stal někdo jiný. Zase??
Šárka Razýmová
Na samotě u lesa
Dokud jsme žili v malém, podhorském městě, setkávala jsem se s názory, že jsme mučedníci dobrovolně trpící pravěkou infrastrukturou, nulovým společenským vyžitím a půlročními sněhovými závějemi.
Šárka Razýmová
Napořád
Měla to být formalita. Svatba po jedenáctiletém vztahu, během něhož se ze dvou stanou čtyři, už prostě nikoho nadšením nerozhýká. Ale nebyla by škoda to odfláknout, když je to jednou za život?
Šárka Razýmová
Škol(k)a života
Tak už i na nás došlo. První rok ve školce. První lásky. První tsunami bacilů. První pugét kytek. Ty nejhezčí dostaly kuchařky, to je jasný.
Šárka Razýmová
Láska lyžařská
„Budu se vdávat!“ vrazila jsem radostně babičce pod nos opravdickej zásnubní prsten. „No, tak se z toho hlavně nepo..,“ zchladila mě ta, od níž bych pochopení mých konzervativních sklonů čekala zdaleka nejvíc.
Šárka Razýmová
Krát dva
I když byla celá planeta dávno přesvědčená, že nikdy neporodím a už navždycky zůstanu jako bójka s nohama, nakonec jsme překvapili.
Šárka Razýmová
Iluze v háji
Jsem snílek. Ale že během očekávání prvního potomka postavím vzdušný zámek takových rozměrů, překvapilo i mě samotnou.
Šárka Razýmová
Nebe, peklo, ráj
Jsme tu jen na skok, a tak by byla škoda se při něm ani neodlepit od země. Mě dostává do vzduchu plnění snů. Jakýchkoliv. Na jejich třídění není prostor, plním si to všechno. Ostatně, noční můra je taky sen, ne?
Šárka Razýmová
Svatební cirkus
Gejzíry lásky a dojetí, dokonale padnoucí sněhobílé šaty, katalogové počasí a ochota všech se vším pomoci bez keců a nárokování odměny.
Šárka Razýmová
Běžecká čítanka
Běhání je podobná věda jako čtení. Klást rychle jednu nohu před druhou či přelouskat jednotlivá písmena zvládne sice skoro každý, ale dát tomu všemu řád a formu, srozumitelnost a emoce, to už dá zabrat.
Šárka Razýmová
Můj mistr světa
Klofla jsem pana Božského. Má geniální, matematický mozek, sexy svaly, stejně zvrácený smysl pro humor jako já a vlastní sny. A hromadu lyží!
Šárka Razýmová
Fotbalu zdar? Nazdar!
Fotbal v mém nitru od nepaměti živí plamenné dilema, které ještě sílí se sílící propagandou některého z tradičních čutálistických svátků. Milovat nebo nenávidět? Tak nějak tuším, že ani letošní Euro mi to nevyřeší.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 | další |
- Počet článků 126
- Celková karma 16,02
- Průměrná čtenost 3523x