Sláva šprtům
Čím víc budu trénovat, tím budu lepší. To je, zdá se, logická dedukce, a tak beru doporučení trenéra vážně. Život golfového začátečníka je těžký. S holemi už chodím pomalu spát, v každé kabelce mám aspoň jeden míček, z kapes mi lezou týčka. Puttování piluju doma na koberci, místo do jamky se strefuju do položeného hrnku. A když se mi tuhle povedlo bez chyby nastřílet všechny povalující se ponožky zpátky do skříně, bylo jasné, že garsonka už mi hřiště nenahradí. Koupila jsem si tričko s límečkem (ve skutečnosti je to cyklodres, golfové oděvy na severu Čech nevedou) a jako správný student začala s železnou pravidelností docházet na doučování. Jenže i benátecký resort, němý to svědek mých nesmělých začátků, už je mi malý. V rámci rozšiřování obzorů tedy skáču do auta a vyrážím tentokrát na opačnou stranu. Posvítím si na Machnín.
Driving range vidím z okýnka už při zahýbání z hlavní silnice. Připomíná divadelní scénu s exkluzivním hledištěm. Odpaliště je totiž hned vedle restaurační zahrádky, krytá část dokonce trůní na vyvýšeném pódiu a její stěny pokrývají zrcadla. To asi aby konzumenti neměli výhled jen na váš vystrčený zadek, ale mohli sledovat i soustředěný předek. V čase kolem oběda zeje driving range prázdnotou, zato zahrádka praská ve švech a já myslím na návrat. V okamžitém otočení auta pomocí ruční brzdy mi brání jenom příliš úzká příjezdová cesta a pravdivý detail, že to neumím. „Srabi to nikam nedotáhnou,“ připomínám si kurážným hlasem a odhodlaně opouštím vůz. Vysvobozuji z kufru golfový arsenál a v navoněném cyklistickém tričku se vydávám na recepci. To procházím mezi restauračními stolky poprvé a hosti se zájmem sledují moje tři hole, neposlušně mířící co chvíli někomu do talíře. Paní recepční je ale moc milá a klade mi věcnou otázku: „Přejete si?“ „Já bych si chtěla jít trochu zapálit, jestli je to možný,“ ošívám se. „Takže chcete asi žetonky na míčky, že?“ napovídá mi ona. „Asi,“ přikyvuji já. „A taky bych ráda šla na driving range, který je nějak víc schovaný.“ S opatrným vysvětlením, že exponované odpaliště před restaurací je tady jediné, čeká ta vypočítavá potvora až do chvíle, kdy mi kapsu tíží žetony na dva koše. Nejistě couvám z recepce a podruhé se ocitám na zahrádce. Po chvíli se otáčím a vracím se na recepci. „A patovat tady taky můžu?“ Jsem ujištěna, že samozřejmě. Když se mezi stolky otáčím podruhé a potřetí mířím za recepční, definitivně ustává cinkání příborů. Paní za pultíkem mě trpělivě seznamuje i s přibližnou lokací tříjamkové akademie.
Projít zahrádkou už se neodvažuju, a tak to beru přes parkoviště a utěšuju se, že třeba je odpaliště pod úhlem a není na něj tak vidět. Vcházím na jeviště a pobavené pohledy dvou mužů v baretech a jejich cirka dvaceti kolegů bez baretů moji naivní domněnku tvrdě vyvrací. Couvám zpátky za barák a jsem si opravdu jistá, že tohle nedám. Čas, který trávím rozmýšlením, co dál, věnuju aspoň pár kmitům a otočkám, abych se pak na scéně někde nenatrhla. Když pak zpoza rohu zase vykouknu, skoro mě vítá potlesk. Uchyluji se k několika dýchacím technikám, kterými jsem kdysi rozháněla stres na startech boulových tratí a zdráhavě vykračuju k automatu na míče. Instaluju košík a představuju si, jak stroj vychrlí míčky z nějaké úplně jiné díry a já je pak budu sbírat přímo u nohou hýkajících hostů.
V lehkém šoku, že tady se nic nepokazilo, mířím i s naplněným košíkem na nejvzdálenější rohožku a vystrkuju na diváky půlky. Taky si všímám sbíracího stroje, zaparkovaného na driving rangi přímo přede mnou. Mává na mě z bezpečné vzdálenosti sta metrů, takže ze svého omylu dělám záměr. Mám ozkoušené, že pálit na cíl mě vždycky katapultuje k lepším výkonům. Prvních deset ran rozmáchnutým péčkem jenom líznu míček a posílám ho všemi směry. Stroj v dáli se mi směje. Vyháním z hlavy všechny vířící rady od trenéra, kašlu na obecenstvo, rozmlouvám s míčkem a konečně letí. A pak znovu. A pak ještě několikrát. Představuji si uznalé pohledy za sebou, ale to jenom do chvíle, kdy se na rohožku vedle mě našteluje chlápek se zapálenou cigaretou a mobilem u ucha a jednou rukou odpálí stejně daleko. Beru na milost sedmičku, která je od minula, co mě tak zlobila, na hanbě, a po několika nezdarech posílá míček ucházejícím směrem i ona. Pomalu, ale jistě ztrácím stresový tik v oku a s pocitem vítězství si kráčím pro další koš. I z něj se pár míčků docela hezky proletí, ale jinak mi ve zpychnutí brání mnohem víc těch, které se po odpalu vydávají přes borovice dělící driving range od první jamky. Naštěstí na ní zrovna teď nikdo nehraje.
S propoceným trikem a křečí v pravém boku si na trávě opodál vyzvedávám putter a společně se přesouváme na tréninkový green. Tam si rozhazuji svoje tři naleštěné míčky a hraju minigolf. Opakuji si trenérovu mantru o důležitosti umění puttovat. Taky říkal, že by měl člověk tím nudným šťoucháním trávit co nejvíc času, a tak honím míčky po rovince závratných dvacet minut. Napadá mě, že bych ještě obešla ty tři tréninkové jamky, ale nemůžu je najít a po dalším průchodu mezi stolky netoužím, takže hážu nářadí do kufru a šlapu na plyn. Ale jo, tenhle samotrénink mě bavil. I když to na začátku vypadalo, že na Machníně ten zadek prostě nevystrčím.
Šárka Razýmová
Život na gumě
Taky máte za sebou dětství plné rodinných cyklovýletů strávených v závěsu na gumicuku za vašimi rodiči? Kdybych tenkrát tušila, co je to karma, možná bych svému funícímu otci do kopce tak nepřibržďovala.
Šárka Razýmová
Moc máma
Nedávno mi šéfová vyčetla, že jsem “moc máma“. Ten obrat mě zaskočil. Ale protože jsem pracovnice svědomitá a sebereflexe mi není cizí, postavila jsem se tomu čelem a hluboce se nad sebou zamyslela.
Šárka Razýmová
Doba ohluchlá
Taky vám život přijde čím dál tím hlasitější? Umlčujeme pochybnosti o sobě samých, planeta volá o pomoc, ozývají se stárnoucí klouby a celé davy si na telefonu zamilovaly funkci hlasitého odposlechu. Z toho aby jeden ohluchl.
Šárka Razýmová
Ňaderná zbraň
Jsou lékařské obory, kde jsou si pacient a lékař prakticky rovni. Třeba psychiatrie, kde oba ví, že mají pravdu. Mnohem víc je ale těch, v nichž se pacient chytá do poněkud nekomfortních diskriminačních pastí.
Šárka Razýmová
Báječní hostitelé a ti druzí
Jsou tu Vánoce. Za okny se rozsvěcují stromečky, ve školkách a školách se sborově chystají do Betléma, ulice září tisíci světýlek a z obrazovek útočí Popelka na dvanáct způsobů.
Šárka Razýmová
V zenu
Když jsem se v pubertě snažila za pomoci genů, osudu a věcí mezi nebem a zemí přesvědčit zainteresované, že dělat ze mě lyžařskou akrobatku může mít stejné dopady jako vyvíjet zbraň hromadného ničení, víte, co mi odpověděli?
Šárka Razýmová
U fotografa
Jsem tolerantní žena. Nenutím děti dojídat večeři, pravidelně ponoukám muže, aby si zašel na pivo a zásadně nepřemlouvám rodinu ke společnému focení objektivem profesionála.
Šárka Razýmová
Záplava
Trčím v díře, ruce prkenně natažené podél těla a pociťuji smíření. Do hlavy mě opakovaně tříská barevná, dřevěná palička a já zajíždím stále hlouběji. Paličku drží moje dítě. Ve tváři má takový ten výraz vyšinutého děcka z hororů.
Šárka Razýmová
Pokrok nezastavíš
Kde jenom ta složka ....ještě včera tu byla. Ha! Tady je. Nebyla ještě večer žlutá? Někdo mi ji přebarvil. Všechny je přebarvil! Z mého počítače se přes noc stal někdo jiný. Zase??
Šárka Razýmová
Na samotě u lesa
Dokud jsme žili v malém, podhorském městě, setkávala jsem se s názory, že jsme mučedníci dobrovolně trpící pravěkou infrastrukturou, nulovým společenským vyžitím a půlročními sněhovými závějemi.
Šárka Razýmová
Napořád
Měla to být formalita. Svatba po jedenáctiletém vztahu, během něhož se ze dvou stanou čtyři, už prostě nikoho nadšením nerozhýká. Ale nebyla by škoda to odfláknout, když je to jednou za život?
Šárka Razýmová
Škol(k)a života
Tak už i na nás došlo. První rok ve školce. První lásky. První tsunami bacilů. První pugét kytek. Ty nejhezčí dostaly kuchařky, to je jasný.
Šárka Razýmová
Láska lyžařská
„Budu se vdávat!“ vrazila jsem radostně babičce pod nos opravdickej zásnubní prsten. „No, tak se z toho hlavně nepo..,“ zchladila mě ta, od níž bych pochopení mých konzervativních sklonů čekala zdaleka nejvíc.
Šárka Razýmová
Krát dva
I když byla celá planeta dávno přesvědčená, že nikdy neporodím a už navždycky zůstanu jako bójka s nohama, nakonec jsme překvapili.
Šárka Razýmová
Iluze v háji
Jsem snílek. Ale že během očekávání prvního potomka postavím vzdušný zámek takových rozměrů, překvapilo i mě samotnou.
Šárka Razýmová
Nebe, peklo, ráj
Jsme tu jen na skok, a tak by byla škoda se při něm ani neodlepit od země. Mě dostává do vzduchu plnění snů. Jakýchkoliv. Na jejich třídění není prostor, plním si to všechno. Ostatně, noční můra je taky sen, ne?
Šárka Razýmová
Svatební cirkus
Gejzíry lásky a dojetí, dokonale padnoucí sněhobílé šaty, katalogové počasí a ochota všech se vším pomoci bez keců a nárokování odměny.
Šárka Razýmová
Běžecká čítanka
Běhání je podobná věda jako čtení. Klást rychle jednu nohu před druhou či přelouskat jednotlivá písmena zvládne sice skoro každý, ale dát tomu všemu řád a formu, srozumitelnost a emoce, to už dá zabrat.
Šárka Razýmová
Můj mistr světa
Klofla jsem pana Božského. Má geniální, matematický mozek, sexy svaly, stejně zvrácený smysl pro humor jako já a vlastní sny. A hromadu lyží!
Šárka Razýmová
Fotbalu zdar? Nazdar!
Fotbal v mém nitru od nepaměti živí plamenné dilema, které ještě sílí se sílící propagandou některého z tradičních čutálistických svátků. Milovat nebo nenávidět? Tak nějak tuším, že ani letošní Euro mi to nevyřeší.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 | další |
- Počet článků 126
- Celková karma 16,02
- Průměrná čtenost 3523x