Vášnivé poprvé

Ne každá premiéra bolí a ne všechna poprvé končí průšvihem. Překvapivě to platí i pro ďábla jménem golf, kterému jsem se na celé léto neuvážlivě upsala. Mé poprvé s trenérem bylo sice nervózní, trapné a prudce nezkušené, vášeň tomu ale nechyběla.

Čeká mě první lekce pod taktovkou profesionála. Snáším na hromadu kecky, švihadlo a sporttester. To, že doby lyžařských tréninků jsou už dávno pryč, mi dochází až v momentě, kdy rozmýšlím, jestli mi na golfu bude stačit voda, nebo je potřeba ionťák. Nakonec vkládám na dno báglu sluneční brýle a svačinu. O chvíli později se nořím do útrob skříně a řeším, co na sebe. Obavu, že nebudu moci naplnit něčí očekávání, potvrzuje pípnutí smsky s instrukcí: „Vezmi si tričko s límečkem bez reklam.“ I bez inspekce vím, že takový svršek moji garderobu nezdobí, neb v něm bez výjimky vypadám jako prsatý stěhovák. Naději křísí vzpomínka na jeden ohavný reklamní límeček, který jsem jednou vyhrála na žákovských závodech mezi boulemi. Z nejčernějšího rohu s hekáním tasím zaprášené tričko s obrázkem obrovského půllitru a plynulým pohybem ho tlačím zpátky do propadliště dějin. S konečnou platností se soukám do trika bez rukávů, na kterém nebudou vidět následky stresového pocení. Později mě moji mentoři chválí, jak dobře jsem trefila převlek golfového amatéra, což se mě hluboce dotýká. Nejvíc bodují módní tenisky s naprosto hladkou podrážkou. A já myslela, že ta je na golfu žádoucí, aby se nožička při odpalu mohla hezky bez odporu vytočit, no nic.

Vzápětí jsou mi představeny moje úplně první hole, úplně první míčky a úplně první trenér. Dělím svoje nadšení rovnoměrně na tři díly. Hole jsou lehce do růžova a i když tuhle barvu moje vyšším testosteronem postižené tělo moc nemusí, kombinace drsného kovu a jemného odstínu ve mně probouzí i tu utiskovanou ženskou. Míčky jsou bílý a kulatý, ty na mě takový dojem nedělají. A trenér? Obavy, že to bude suchar s kšiltem, rozhání jediným podáním ruky. Místo sbírky motýlů mě ohromuje obsahem svého bagu. Nestíhám si dělat výpisky a u třetího železa se dostávám do vegetativního stavu. Zpátky mě vrací až informace o smyslu drážek na hlavách holí. Až doteď jsem si myslela, že tam jsou proto, aby líp přilnula hlína a golfisti pak při mytí zbraní zažívali podobné endorfinové pocity, jako bikeři po švihu čerstvým blátem. Ani ty ďolíčky na míčcích prý nejsou pro parádu. To, že dostaveníčko s profíkem mi bude přínosem, je tak jasné po pouhých deseti minutách.

Po dobytí driving range mě těší zjištění, že i na golfu má člověk ve všední den téměř nulovou konkurenci a uvážlivě si vybírám rohožku přesně uprostřed, abych neohrozila ani baráček s automatem na míče vlevo, ani marshalovo golfové vozítko vpravo. Šokuju trenéra skutečností, že umím držet hůl i se všemi těmi nepochopitelnými zámečky. To mě naučila nutnost umět tu věc popadnout tak, aby mi nebyla vytržena hned při prvním předvedení mého antitalentu. Pálíme do lánu s cedulemi, pro mě je stěžejní ta s číslem padesát. Dokud kouč mluví, odpaluju při troše fantazie skoro jako podle učebnice. Jakmile však vzduch kolem mě ztěžkne tichem, končí každý odpal fyzikálně jen těžko vysvětlitelným jevem. Párkrát má míček tendenci letět dokonce za mě. Občas trenér s výmluvou na svalovou paměť vede moje ruce jako v romantických filmech, což si uvědomím až s odstupem času. Zatím se soustředěně vytrčeným jazykem hypnotizuju mystickou bílou kuličku na umělé trávě pod sebou a když se mi povede dostat ji do vzduchu, porušuju golfovou etiketu hlasitým jásotem. Ten definitivně ustává na tréninkovém greenu poté, co je moje netrpělivost uzemněna šokující informací, že puttováním by golfisti měli trávit hodiny a hodiny. Když mi můj guru vypráví, jak už nejednou vystál při téhle nezáživné činnosti ďůlek, vrací se myšlenka na suchara s kšiltem. Učím se číst green a se zármutkem docházím k závěru, že jsem asi dyslektik.

Znovu rozveselit mě má krátká ukázka akademie. Než staneme před první jamkou, naděluje mi kouč řadu pouček o trestných ranách. Nevěřícně kroutím hlavou nad nespravedlností v případě, že trefím sama sebe. Místo politování budu ještě doražena, bezva. Po dalších nezbytných instrukcích se konečně stavím před svoji první skoro opravdovou jamku a zdánlivě zkušeně se přibližuju těsně před rozkvetlé jezírko. Tam mě trenér masíruje psychologickým nátlakem v podobě představy rány za milion dolarů. Nevěří ve mně, ale to ještě neví, jak moc jsem na peníze. S přehledem se dostávám greenu na dostřel, což mi vynáší posun do další fáze výuky. Jsem zvědavá, kdy mi slova chip a pitch přestanou připadat vulgární. Při další hře přes vodu už mi kouč věří a tvrdě na to doplácí. Míček, který mi půjčil, polyká kapr. Ukazuje se, že mi pomáhá mířit na cíl, a tak postupně telepaticky sestřeluju ptáka, žábu, cyklistu a černé porsche. Až načerpám dostatečné zelené sebevědomí a uvěřím, že bych svoje pohyblivé terče mohla opravdu ohrozit, začnu se učit správně procítěné FOOORE!

Do té doby vložím svoje úsilí do nastudování korektního tahání vozíku s bagem, aby se příště o trenéra, který mi svůj dvoukolák svěřil mezi třetí a čtvrtou jamkou, nepokoušel infarkt. Můžu já ale za to, že má tak těžkou výbavu? Tak jsem se holt na závěr neprojevila jako distingovaná golfistka, ale jako skladník s přetíženým rudlíkem. Na druhou stranu musím říct, že pohled, kterým mě můj profi doprovod obdařil po uzření hluboké rýhy vyorané za námi, stál fakt za to..