Miláčku, věř mi

Je skvělé mít někoho, kdo nás má rád v dobrém i zlém, dává zapomenout na dny blbec a dokáže nás ochránit před zlou dobou a násilnými činy. Někdy by ale bodlo, kdyby nás měl rád přeci jen o trochu míň.

Když se kdysi ségře rozbily první hodinky, dychtivě jsem sledovala láskyplné jednání našeho otce. Tak moc se snažil zachránit situaci, až ve svěráku rozdrtil ciferník na prach. Smutná náhoda, pomyslela jsem si tenkrát. Dnes už vím, že se naši muži rodí s unikátní vlastností nám svojí láskou dokonale komplikovat život. Pravidelně mě v tom utvrzuje můj osudový lyžař, se kterým jsem i po letošní nekonečné sezóně vyrazila na znovuseznamovací dovolenou. Pouto našeho vztahu jsme se vydali upevňovat do neprobádané džungle Karibiku a protože nejvíc láska sílí ve vypjatých situacích, zpestřili jsme si jeden z výletů průchodem zapomenuté, hurikánem zničené stezky. A byl to tak intenzivní zážitek, že se na prahu našeho riskantního potulování ocitám v myšlenkách ještě teď. Vzpomínám hlavně na to, jak mě chtěl drahý ušetřit těch několika kroků navíc, kdybychom se rozhodli vrátit.

Pouštíme se pěšinou, po níž šla živá noha naposledy v minulém století. Jak stezka mizí v hlubokém porostu, letí mi hlavou doporučení, které jsme dostali před startem: „Když to bude zarostlý, radši se vraťte.“ „Je to sice zarostlý, ale pořád se dá,“ dementuje můj nevyřčený argument volnomyšlenkář vpředu. A tak se brodíme klouzavým blátem, nejdřív po kotníky, pak po kolena, později po lopatky. To když jsem v prudkých sjezdech opakovaně poučována přírodou, co je to gravitace. I přes okolnosti, které mě nutí si neustále popotahovat bahnem nasáklé spodní prádlo, neztrácím optimismus. Naši cestu necestu totiž pořád lemuje občasné vybledlé značení, takže šance na případné nalezení dvou ztracených českých blbců je poměrně vysoká. „Dem blbě,“ oživuje náhle lyžař moje myšlenky na pátrací vrtulník. „Jak blbě? Tak snad sleduješ značky?“ zbavuju se elegantně svého podílu viny a předvádím, jak mi jeho široká ramena imrvére brání ve výhledu. Ještě, že má zapnutou GPSku. Ještě před hodinou mě ta permanentní hypnotizace lesklého displeje uprostřed panenské džungle vytáčela, zvláštní.

Blikající kolečko na mapě říká, že jsme ze správné cesty sešli teprve před chvílí. Logicky se otáčím k návratu a stejnou akci očekávám i od svého doprovodu. O to větší je moje překvapení, když se vydává opačným směrem s vysvětlením, že půjdeme-li dál tudy, zase se napojíme. Vím, že můj orientační smysl by nemohl konkurovat ani echolokace neznalému netopýrovi, takže protestuju jen pro formu. S frňákem přilepeným k placatému telefonu mě lyžař táhne přímo do bujné tropické vegetace. S houstnoucím porostem v nás umírá člověk vzpřímený a vracíme se k opičím předkům. Padám, motám se do liján, z očních důlků vytahuji větve a přemýšlím, kde jsme ztratili mačetu. „Našel jsem potok,“ je mi hlášeno ze vzdálené zelené tmy. „Jenom nesmíme narazit na vodopád.“ Za chvíli se s padající vodou za zády drápeme slizkým korytem zase zpátky a stáčíme naši marnou snahu prudce stranou. Každý kořen, kterého se v kotrmelcích zoufale chytám, povoluje. Každý šlahoun, který se snažím vztekle strhnout z trajektorie svého ploužení, drží. Mít tak tu mačetu! Míříme za světlem.

Když se po kolenou vynoříme z trnitého křoví těsně před pádem do hluboké rokle, stačí jediný pohled z očí do očí a touha tu ďouru obejít milého okamžitě opouští. Znovu zírá na telefon a s odvážným prohlášením: „Šárinko, já nás z toho dostanu!“ se vydává vstříc prakticky kolmému srázu. Hekajíce ho stíhám a sním s otevřenýma očima - o mačetě a dalších možnostech jejího využití. Když se po dvou divokých hodinách zjevujeme na místě, kde se minula účinkem moje konstruktivní myšlenka na návrat a zjišťujeme, že správná cesta vede jen o sto metrů vedle, mluví jeho pohled za vše. Dojem zpráskaného psa podtrhuje zvučné, nekolikanásobné „promiň“, což mi bere vítr z plachet.

Většinu připraveného výkladu o tom, jaký je idiot, jsem si schovala na jindy. Až na ten zkratový vražedný úmysl o mě totiž v karibské divočině pečoval, neohroženě se houpal na lijánách, šplhal po palmách a snášel k mým nohám čerstvé ovoce. A mně tak nezbylo, než se do toho svýho tarzana znovu zamilovat. Úmysl neúmysl.