Jak jsem potřebovala muže
Občas se tváříme, jako že je nepotřebujeme. Zvlášť, když na návštěvě dělají ostudu děravými fuseklemi, v autě nám od volantu zběsile rvou mapu z ruky, nebo když kolegyni obdivně chválí nové vlasy a úspěšnost ještě novější diety, zatímco zevnějšku vlastní partnerky si všimli naposled loni v létě. Někdy je ale hora testosteronu opravdu to jediné, co nás může spasit.
Znovu přehodnotit postradatelnost mužů mě donutil incident s ruskou telefonní kartou, která se měla na celý měsíc stát hlavním zprostředkovatelem mého kontaktu s okolním světem během olympiády v Soči. Jakmile jsme se armádním letounem snesli na kavkazskou zem a po displeji se mi rozeběhla azbuka, věděla jsem, že už není cesty zpátky. V autě cestou do hor jsem vyfasovala pracovní SIM kartu. Dychtivá po příslušnosti k ruské síti jsem ani nečekala, až zastavíme a natěšeně rozloupla obálku. Když jsem rozebrala telefon na kusy a uchýlila se k výměně jeho srdce, vyrazila mi nedostavěná silnice to staré, české z ruky. Ve stejný okamžik, kdy česká SIMka zapadla kamsi pod sedačku, zapadla ta ruská do mého chytrého telefonu. Škoda, že nemá i chytrou majitelku. Plastového rámečku, který jsem iniciativně odstranila dřív, než byla porovnána velikost karty a díry v ´mabilniku´, jsem si všimla až poté, co ta mikromrcha nenávratně zmizela v útrobách aparátu. Českou kartu jsem z pod sedačky vydolovala. Ruskou z černé díry nikoliv, což znamenalo jedině to, že i přes vysoké pracovní nasazení a počáteční nulovou orientaci v olympijské věci jsem totálně mobilně nedostupná, protože jsem svým nerozvážným činem odstavila i telefon.
Klidná a vyrovnaná jsem opatrně začala vábit zaseklou kartu kouskem složeného papíru. Když jsem se ve dvě ráno s rozmazaným viděním a špičkovým švýcarským nožíkem, vraženým hluboko do mobilu snažila narovnat zkroucenou páteř, věděla jsem, že je zle. Na posteli, stole a podlaze ležela roztažená celá manikúra, zkroucené sponky, párátka, v polštáři vražená vidlička. Od vypadnutí ze spojení se světem uběhlo deset hodin. A já chtě nechtě musela přistoupit k žebrání o pomoc. Všech mých desest spolubydlících bylo mužského pohlaví, takže jsem si od toho slibovala hodně. Hned ráno jsem telefon společně se žalostným výrazem předala Honzovi, ale ten do ztracené SIMky akorát dvakrát bodnul nůžkami a krčíc rameny zase zmizel. Jirka mě politicky politoval (ale jinak do prekérní situace nezasáhl), Martin dělal, že hledá pinzetu (jak kdybych to s ní už nezkoušela), Mirek s kuchyňskou kudlou v ruce prohlásil, že až se to vyndá, stejně to nebude fungovat, protože kov na kov je holý neštěstí a Pepa mě večer odvezl k prodejně mobilů, která už byla zavřená. Po zoufalém zabušení na sklo nefunkčním mobilem mi Galina za pultem na dobrou noc pohrozila pěstí. Další den jsem s kartou, kterou četné pokusy o vysvobození akorát pootočily a zarazily do přístroje ještě hlouběji, navšívila železářství, neboť jsem uznala, že lepším řešením bude telefon ještě víc rozebrat a tu hříšnici vyklepnout. Ze dvěří mě vyprovodil smích prodavače, který se při pohledu na pidišroubky a pidiženu dožadující se jejich povolení, zmohl jen na „nět, nět“ a oplzlé naznačení rukama, jak velký má šroubovák. Při opětovné návštěvě prodejny s telefony už se mi aspoň snažili pomoct - nutili mi nový mobil. Zarputilé kroucení hlavou a hysterické třepání ´mabilnikem´ mě dovedlo až do bytu prodavačky, která můj poškrábaný telefon vložila do rukou a svěráku svého muže Vasji. Zase nic. Když mi i v hlavním media centru oznámili, že s tak malými šroubky se musím vydat někam k Moskvě, utrpěla moje představa o zemi netušených možností výrazné trhliny.
A pak se celá ubrečená ženu po kolonádě mezi olympijskými vesnicemi a přemýšlím, k čemu na hrách coby manažerka komunikace bez možnosti komunikace budu a v tom mě osvítí neonový nápis OPTIKA. Vlítnu tam jak ve snu a prodavače za pultíkem málem chňapnu za flígr. „Umíte to?“ tážu se agresivně a je mi jedno, že se za mnou šikuje ochranka. „Da,“ odvětí klidně Rus a ve vteřině skáče po skleněném pultu rozšťouraná SIMka. Šroubovákem, o kterém se mi dvě noci po sobě zdálo, dává mobil zase dohromady. Půl minuty a šmitec, cítím podivné prázdno. Kdyby mě ochranka nedržela za loket, skočím optikovi kolem krku a dám mu pusu. Funkčnost SIMky, mobilu i mě byla překvapivě zachována a po třech dnech jsem se vrátila mezi živé. Zase mě zachránil chlap. I když na začátku bych tomu teda nevěřila.
Šárka Razýmová
Život na gumě
Taky máte za sebou dětství plné rodinných cyklovýletů strávených v závěsu na gumicuku za vašimi rodiči? Kdybych tenkrát tušila, co je to karma, možná bych svému funícímu otci do kopce tak nepřibržďovala.
Šárka Razýmová
Moc máma
Nedávno mi šéfová vyčetla, že jsem “moc máma“. Ten obrat mě zaskočil. Ale protože jsem pracovnice svědomitá a sebereflexe mi není cizí, postavila jsem se tomu čelem a hluboce se nad sebou zamyslela.
Šárka Razýmová
Doba ohluchlá
Taky vám život přijde čím dál tím hlasitější? Umlčujeme pochybnosti o sobě samých, planeta volá o pomoc, ozývají se stárnoucí klouby a celé davy si na telefonu zamilovaly funkci hlasitého odposlechu. Z toho aby jeden ohluchl.
Šárka Razýmová
Ňaderná zbraň
Jsou lékařské obory, kde jsou si pacient a lékař prakticky rovni. Třeba psychiatrie, kde oba ví, že mají pravdu. Mnohem víc je ale těch, v nichž se pacient chytá do poněkud nekomfortních diskriminačních pastí.
Šárka Razýmová
Báječní hostitelé a ti druzí
Jsou tu Vánoce. Za okny se rozsvěcují stromečky, ve školkách a školách se sborově chystají do Betléma, ulice září tisíci světýlek a z obrazovek útočí Popelka na dvanáct způsobů.
Šárka Razýmová
V zenu
Když jsem se v pubertě snažila za pomoci genů, osudu a věcí mezi nebem a zemí přesvědčit zainteresované, že dělat ze mě lyžařskou akrobatku může mít stejné dopady jako vyvíjet zbraň hromadného ničení, víte, co mi odpověděli?
Šárka Razýmová
U fotografa
Jsem tolerantní žena. Nenutím děti dojídat večeři, pravidelně ponoukám muže, aby si zašel na pivo a zásadně nepřemlouvám rodinu ke společnému focení objektivem profesionála.
Šárka Razýmová
Záplava
Trčím v díře, ruce prkenně natažené podél těla a pociťuji smíření. Do hlavy mě opakovaně tříská barevná, dřevěná palička a já zajíždím stále hlouběji. Paličku drží moje dítě. Ve tváři má takový ten výraz vyšinutého děcka z hororů.
Šárka Razýmová
Pokrok nezastavíš
Kde jenom ta složka ....ještě včera tu byla. Ha! Tady je. Nebyla ještě večer žlutá? Někdo mi ji přebarvil. Všechny je přebarvil! Z mého počítače se přes noc stal někdo jiný. Zase??
Šárka Razýmová
Na samotě u lesa
Dokud jsme žili v malém, podhorském městě, setkávala jsem se s názory, že jsme mučedníci dobrovolně trpící pravěkou infrastrukturou, nulovým společenským vyžitím a půlročními sněhovými závějemi.
Šárka Razýmová
Napořád
Měla to být formalita. Svatba po jedenáctiletém vztahu, během něhož se ze dvou stanou čtyři, už prostě nikoho nadšením nerozhýká. Ale nebyla by škoda to odfláknout, když je to jednou za život?
Šárka Razýmová
Škol(k)a života
Tak už i na nás došlo. První rok ve školce. První lásky. První tsunami bacilů. První pugét kytek. Ty nejhezčí dostaly kuchařky, to je jasný.
Šárka Razýmová
Láska lyžařská
„Budu se vdávat!“ vrazila jsem radostně babičce pod nos opravdickej zásnubní prsten. „No, tak se z toho hlavně nepo..,“ zchladila mě ta, od níž bych pochopení mých konzervativních sklonů čekala zdaleka nejvíc.
Šárka Razýmová
Krát dva
I když byla celá planeta dávno přesvědčená, že nikdy neporodím a už navždycky zůstanu jako bójka s nohama, nakonec jsme překvapili.
Šárka Razýmová
Iluze v háji
Jsem snílek. Ale že během očekávání prvního potomka postavím vzdušný zámek takových rozměrů, překvapilo i mě samotnou.
Šárka Razýmová
Nebe, peklo, ráj
Jsme tu jen na skok, a tak by byla škoda se při něm ani neodlepit od země. Mě dostává do vzduchu plnění snů. Jakýchkoliv. Na jejich třídění není prostor, plním si to všechno. Ostatně, noční můra je taky sen, ne?
Šárka Razýmová
Svatební cirkus
Gejzíry lásky a dojetí, dokonale padnoucí sněhobílé šaty, katalogové počasí a ochota všech se vším pomoci bez keců a nárokování odměny.
Šárka Razýmová
Běžecká čítanka
Běhání je podobná věda jako čtení. Klást rychle jednu nohu před druhou či přelouskat jednotlivá písmena zvládne sice skoro každý, ale dát tomu všemu řád a formu, srozumitelnost a emoce, to už dá zabrat.
Šárka Razýmová
Můj mistr světa
Klofla jsem pana Božského. Má geniální, matematický mozek, sexy svaly, stejně zvrácený smysl pro humor jako já a vlastní sny. A hromadu lyží!
Šárka Razýmová
Fotbalu zdar? Nazdar!
Fotbal v mém nitru od nepaměti živí plamenné dilema, které ještě sílí se sílící propagandou některého z tradičních čutálistických svátků. Milovat nebo nenávidět? Tak nějak tuším, že ani letošní Euro mi to nevyřeší.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 | další |
- Počet článků 126
- Celková karma 16,02
- Průměrná čtenost 3523x