Stokrát jo a jednou ne

Poslední olympijský střípek vychází trochu nešťastně. To měla Evka ještě oba kotníky v celku. Zato já se při obhlídce snowboardcrossové tratě skoro rozsypala.

Sport pro pokročilé

Aneb jak jsem zblízka sledovala poslední předmedailový trénink Evy Samkové.

„S tímhle se dostaneš na trať,“ hází po mně Evka červený rukávek s nápisem TEAM a moje povznesená nálada ještě stoupá. Konečně se zase jednou dostanu na tu stranu plotu, která je mi pořád přece jen bližší. O dvě minuty později mi Eva s lehce šokovaným výrazem rukávek podává znovu. „Tos to už stihla ztratit?“ Stydím se a tentokrát si návlek montuju na ruku tak pevně, až se mi pod vrstvami oblečení odkrvuje bicák.

Jsem ve skluzu, jak už je ostatně mým zvykem, takže žádné znepokojení se nekoná a snowboarcrossaře, kteří už jsou dávno na tréninku, naháním rekreačním tempem. Při čekání na shuttle vedu s jedním z dobrovolníků vášnivou ovocnou debatu (on se jmenuje Jablokov, já jsem z Jablonce) a po nástupu do mikrobusu se pouštím do družného rozhovoru s jeho řidičem. On rusky, já česky. Hlavní téma je mi dokonale utajeno.

Konečně se objevuju v cíli crossu a zděšeně zírám na poslední skok velikosti dvougeneračního rodinného domku. Společně se mnou zírají Nikol Kučerová (nechápavě, neb z jeho vrcholu právě spadla málem až do mixzóny) a Eva Samková (zasněně, protože je blázen).

Zděšení mě neopouští ani na startu. Hlubokou propast, která zeje hned za startovací bránou, bych si nelajsla ani s padákem a mám nezadržitelnou potřebu vyhledat někoho z pořadatelů a neprodleně mu sdělit, že hned na začátku chybí kus trati. Brzy zmateně zjištuju, že jsem jediná, komu to vadí, a tak se s pohotově namáčknutou spouští foťáku radši přesouvám na jiné stanoviště. U toho (ne už tak pohotově) uskakuju trenérům, kteří kolem crossové tratě jezdí na lyžích takovou rychlostí, až to vypadá, že s těmi boarďáky sami závodí.

Na překážce podobné Taxisu z Velké pardubické nevěřícně sleduju, s jakou pohodou ho rozevláté prknařky překonávají. Jedna dokonce rozradostněně juchá, což jenom upevňuje můj názor, že nejsou normální. Každou chvíli je některá z nich nekontrolovaně vyslána do vzduchu a ocitá se hlavou dolů. Ve stejné poloze probíhá většinou i následný dopad a já si říkám: Zlaté boule! Tam člověk po skoku ryje hubou v zemi maximálně dvakrát.

Když Evka o den později šermuje na cílové čáře vítězně rukama, mám definitivně jasno: Je to blázen! Ale sakra dobře ví, co dělá.

Evi, srůstej stejným tempem, jakým jezdíš!