Pohádka s puškou

Poprvé jsem se v zajetí biatlonu ocitla právě pod pěti sočskými kruhy. Tenhle morbidní sport mě ze svých spárů nepustil až do konce her. A možná se nevymaním až do konce života.

Klobouk dolů, je to daleko

Já a biatlon? Rozhodně láska na první pohled. Ale fakt jenom pohled, takže:

Do biatlonu se pouštět nebudu, slibuju!

Najít biatlonový areál nebylo tak těžké. Najít centrum pro novináře, které svou velikostí daleko předčilo divácké tribuny, už ano. „Mídija centr? Žurnalist? Pres?“ ptám se už pátého dobrovolníka. Od složitějších anglických souvětí jsem upustila už první den a češtinu poté, co jsem byla za hlasitých výkřiků „áááá, da! Da!“ dovedena místo na záchod do televizní buňky, už taky raději nezkouším. Konečně nacházím někoho, komu nejsou novináři cizí a po vyjasnění nulového rozdílu mezi mým vytouženým „media“ a jeho precizně naučeným „press“ jsem konečně vpuštěna do obrovského komplexu.

Venku se stmívá a tribuny se zaplňují. Při obhlídce mix zóny mě až děsivě jednohlasné skandování „Rasija! Rasija!“ zahání zpátky do útrob areálu. Závod začíná a mířím zase ven. Nebýt zkušených kolegů, prostojím jak trubka celou akci za konstrukcí mohutné obrazovky v ohrádce mix zóny. „Ty nejdeš na střelnici?“ ptá se mě nechápavě jeden ze žurnalistů, a tak dělám, že nejdu a pak ho nenápadně pronásleduju temnými podzemními uličkami. „Ty kráso!“ vylítne ze mě v okamžiku, kdy mě nevědomky dotáhne přímo doprostřed dění. Z novinářského ostrova uprostřed závodního oceánu máme fandící, střílející i běhající trosečníky jako na dlani.

Pozoruju tichou střelnici. Nikdo ani nedutá a dobrovolníci s nafouknutými tvářemi povinně zadržují dech. Přestávají mi snad i tikat hodinky. Bobříka mlčení jsem nikdy nezískala, takže se přesouvám na druhou stranu, která je mi sympatičtější. Mezi natřískanou tribunou a žurnalistickým přehlídkovým molem jezdí dokola střelečtí hříšníci. Nemůžu se na to dívat. No vás by neštvalo, že někde kroužíte jak racek, zatímco soupeř, kterého jste předtím půl kola naháněli, už je zase v tahu?

Když na střelnici poprvé přijíždí naše holky, jsem úplně mimo a než se zorientuju, do kterých terčů střílí, hážou zase flinty na záda a mizí. Při stíhačce chlapů o den později jsem na tom už mnohem líp a dokonce znalecky pokyvuju hlavou při přednášce trenéra, kam že šly ty Jardovy rány.

Suverén Fourcade, na kterého se vždycky usmívám skrze televizní obrazovku, neb je to fešák, se po poslední úspěšné ráně obrací k nám a točí hůlkou nad hlavou. Jsme tak blízko, že si instinktivně kryju hlavu. Zatímco soupeři se při jeho stíhání blíží infarktu, on v klidu zamává divákům a s chutí se vydává na poslední kilometry. Chování, nápadně připomínající kolegu bez flinty Northuga, někteří moji kolegové odsuzují. Mně se to líbilo. Když na to někdo má..

Opakovaně na to měli i naši a po prvním stříbru Ondry Moravce jsem už do hor vyrážela jedině s placaticí a voděodolnou řasenkou. Dravá česká smečka mě pak dojala ještě mnohokrát. Až se bojím síly Pavlovova reflexu a toho, že až zase zřím českého biatlonistu, přeskočím čekání na medaili a rozbrečím se rovnou.

Já bych na biatlon rozhodně neměla a olympijští dobrovolníci mohou být rádi, že do Ruska nepřijel někdo s podobně katastrofickou povahou. To by po střelnici kličkovali jak zajíci.