Zabme svoje ego! Nebo jednou zabije nás.
Jako by to bylo včera. V sousedících tělocvičnách probíhá gymnastická hodina naší deváté bé. S ostatními uhrovitými puberťačkami přelézáme kozu, zatímco hoši se vedle věší na kruzích. Najednou rána, až koza poskočí a holky zamečí. Mrtvolné ticho prořízne vpád udýchaného spolužáka. „Pančitelko pančitelko pančitel spadnul z kruhů!“ Nutno podotknout, že pančitel měl metrák a půl a pádem přímo na kulatou hlavu málem složil školní budovu. Zarputilý pedagog chtěl líné mládeži předvést bravurní kotoul vzad, ale zašprcnul se o pupek, který mu holt jeho škodolibé ego vylíčilo jako mnohem menší a pevnější.
Vytáhnout před širokým okolím se nedávno chtěl také můj jindy fakt rozumný skorotchán, avšak místo kruhů ho zradil prachobyčejný bicykl. Během jízdy nabitou chorvatskou kolonádou mu egoistická múza vnukla nápad blýsknout se naskočením obrubníku s efektní koncovkou. Vzniknuvší efekt ale překvapil i samotného aktéra. Zdvih předního kola na titěrný obrubník proběhl podle plánu a nastartoval pozornost početného publika. Suverénní nadhození zadního kola ale umocnila zmáčknutá přední brzda a celý šlapací stroj i s pilotem opsal vzduchem plynulou kružnici. Vyvržený cyklista se střemhlav proboural zahradní kavárnou a svůj akrobatický prvek zakončil zahryznutím se do kotníku zpoceného turisty. Mrzí mě, že jsem to neviděla z první řady, ale zprostředkovaný zážitek, taky zážitek.
Ostatně takové jízdní kolo, zdá se, trestá přehnané sebevědomí nejčastěji. Vždycky jsem obdivovala zkušené cyklisty, kteří na křižovatce po celou dobu čekání na zeleného panáčka dokážou setrvat na kole. Tito se při příjezdu k přechodu profesionálně zachytí o semafor a ten pak s nohama na pedálech objímají, dokud se pomalé cvakání nezmění na rychlé. Jednoho dne jsem vycítila, že přišel můj čas. Jak už to na velkých křižovatkách bývá, červená zářila ve všech směrech a dlouhé řady vozů se táhly, kam až moje oko za růžovými skly dohlédlo. Ve strachu, že zelená padne dřív, než stihnu zamachrovat, jsem šlápla do pedálů a k semaforu se přiřítila asi dvacítkou. To, že je to moc, jsem zjistila záhy. Pravá ruka se odhodlaně pustila řídítek a narazila do železného sloupu. Kolo pode mnou ani nezpomalilo, a tak jsem po semaforu máchla i levačkou. Zatímco bicykl tvrdošíjně pokračoval na čerstvě nalajnovanou zebru, já se namotala na cvakající sloup a mezi oči si obtiskla tlačítko pro chodce. Po sexy čísle u tyče jsem si s helmou nakřivo vyzvedla uprostřed přechodu vzdorovitý stroj a v tom padla zelená, jenže autům. Přežila jsem já i mé druhé JÁ. Bohužel.
Pokud teď nesportovci pookřáli, můžu je ujistit, že ani oni nejsou zcela v bezpečí. Slušně ztrapnit se totiž dá i tam, kde se tělesná schránka ani nehne. Třeba při fasování akademického titulu. Coby zástupkyni studentů mě čekalo závěrečné poděkování a já se dmula pýchou. Nastartovat inženýrskou dráhu opravdickým veřejným projevem se totiž nepoštěstí každému. Rozhodla jsem se, že budu vtipná a okouzlující. A taky obdivuhodná, protože to odříkám z patra. Celý promoční akt se táhnul a inženýr číslo padesát mě definitivně uspal. Ostrá výzva mě z limbu zase probrala. Odhodlaně jsem se vztyčila a zářící reflektory mi skoro vypíchly oči. Sevřela jsem prázdné desky a poslepu doklopýtala k pultíku. To nejlepší na konec, blesklo mi hlavou, a mžourajíc kamsi do přesvětleného hlediště, jsem zahřměla: „Vážené dámy, vážení pánové!“ A pak už nic. „Pardon,“ pípla jsem po chvíli do mikrofonu, který mi mířil někam do nagelované pěšinky, a dál marně lovila v paměti, kde jsem to skončila. Do zad mě bodnul pohled proděkanky (zděšený) i promujících kolegů (pobavený). Dramatickou odmlku, v níž si zatím honorabiles precizně vyleštili zlaté řetězy a fotograf stihnul vyvolat fotky, ukončilo až nervózní kašlání v hledišti. Před zbytkem projevu se publikum krylo jako před palbou z kulometu a největší aplaus sklidilo moje poslední vydechnutí a chlapské otření zpoceného čela promoční šálou.
Znáte-li někdo fígl, jak zazářit a přitom se zákonitě neztrapnit, sem s ním. Ale rychle!
Šárka Razýmová
Život na gumě
Taky máte za sebou dětství plné rodinných cyklovýletů strávených v závěsu na gumicuku za vašimi rodiči? Kdybych tenkrát tušila, co je to karma, možná bych svému funícímu otci do kopce tak nepřibržďovala.
Šárka Razýmová
Moc máma
Nedávno mi šéfová vyčetla, že jsem “moc máma“. Ten obrat mě zaskočil. Ale protože jsem pracovnice svědomitá a sebereflexe mi není cizí, postavila jsem se tomu čelem a hluboce se nad sebou zamyslela.
Šárka Razýmová
Doba ohluchlá
Taky vám život přijde čím dál tím hlasitější? Umlčujeme pochybnosti o sobě samých, planeta volá o pomoc, ozývají se stárnoucí klouby a celé davy si na telefonu zamilovaly funkci hlasitého odposlechu. Z toho aby jeden ohluchl.
Šárka Razýmová
Ňaderná zbraň
Jsou lékařské obory, kde jsou si pacient a lékař prakticky rovni. Třeba psychiatrie, kde oba ví, že mají pravdu. Mnohem víc je ale těch, v nichž se pacient chytá do poněkud nekomfortních diskriminačních pastí.
Šárka Razýmová
Báječní hostitelé a ti druzí
Jsou tu Vánoce. Za okny se rozsvěcují stromečky, ve školkách a školách se sborově chystají do Betléma, ulice září tisíci světýlek a z obrazovek útočí Popelka na dvanáct způsobů.
Šárka Razýmová
V zenu
Když jsem se v pubertě snažila za pomoci genů, osudu a věcí mezi nebem a zemí přesvědčit zainteresované, že dělat ze mě lyžařskou akrobatku může mít stejné dopady jako vyvíjet zbraň hromadného ničení, víte, co mi odpověděli?
Šárka Razýmová
U fotografa
Jsem tolerantní žena. Nenutím děti dojídat večeři, pravidelně ponoukám muže, aby si zašel na pivo a zásadně nepřemlouvám rodinu ke společnému focení objektivem profesionála.
Šárka Razýmová
Záplava
Trčím v díře, ruce prkenně natažené podél těla a pociťuji smíření. Do hlavy mě opakovaně tříská barevná, dřevěná palička a já zajíždím stále hlouběji. Paličku drží moje dítě. Ve tváři má takový ten výraz vyšinutého děcka z hororů.
Šárka Razýmová
Pokrok nezastavíš
Kde jenom ta složka ....ještě včera tu byla. Ha! Tady je. Nebyla ještě večer žlutá? Někdo mi ji přebarvil. Všechny je přebarvil! Z mého počítače se přes noc stal někdo jiný. Zase??
Šárka Razýmová
Na samotě u lesa
Dokud jsme žili v malém, podhorském městě, setkávala jsem se s názory, že jsme mučedníci dobrovolně trpící pravěkou infrastrukturou, nulovým společenským vyžitím a půlročními sněhovými závějemi.
Šárka Razýmová
Napořád
Měla to být formalita. Svatba po jedenáctiletém vztahu, během něhož se ze dvou stanou čtyři, už prostě nikoho nadšením nerozhýká. Ale nebyla by škoda to odfláknout, když je to jednou za život?
Šárka Razýmová
Škol(k)a života
Tak už i na nás došlo. První rok ve školce. První lásky. První tsunami bacilů. První pugét kytek. Ty nejhezčí dostaly kuchařky, to je jasný.
Šárka Razýmová
Láska lyžařská
„Budu se vdávat!“ vrazila jsem radostně babičce pod nos opravdickej zásnubní prsten. „No, tak se z toho hlavně nepo..,“ zchladila mě ta, od níž bych pochopení mých konzervativních sklonů čekala zdaleka nejvíc.
Šárka Razýmová
Krát dva
I když byla celá planeta dávno přesvědčená, že nikdy neporodím a už navždycky zůstanu jako bójka s nohama, nakonec jsme překvapili.
Šárka Razýmová
Iluze v háji
Jsem snílek. Ale že během očekávání prvního potomka postavím vzdušný zámek takových rozměrů, překvapilo i mě samotnou.
Šárka Razýmová
Nebe, peklo, ráj
Jsme tu jen na skok, a tak by byla škoda se při něm ani neodlepit od země. Mě dostává do vzduchu plnění snů. Jakýchkoliv. Na jejich třídění není prostor, plním si to všechno. Ostatně, noční můra je taky sen, ne?
Šárka Razýmová
Svatební cirkus
Gejzíry lásky a dojetí, dokonale padnoucí sněhobílé šaty, katalogové počasí a ochota všech se vším pomoci bez keců a nárokování odměny.
Šárka Razýmová
Běžecká čítanka
Běhání je podobná věda jako čtení. Klást rychle jednu nohu před druhou či přelouskat jednotlivá písmena zvládne sice skoro každý, ale dát tomu všemu řád a formu, srozumitelnost a emoce, to už dá zabrat.
Šárka Razýmová
Můj mistr světa
Klofla jsem pana Božského. Má geniální, matematický mozek, sexy svaly, stejně zvrácený smysl pro humor jako já a vlastní sny. A hromadu lyží!
Šárka Razýmová
Fotbalu zdar? Nazdar!
Fotbal v mém nitru od nepaměti živí plamenné dilema, které ještě sílí se sílící propagandou některého z tradičních čutálistických svátků. Milovat nebo nenávidět? Tak nějak tuším, že ani letošní Euro mi to nevyřeší.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 | další |
- Počet článků 126
- Celková karma 16,02
- Průměrná čtenost 3523x